Rodina s dětmi

David Finch se ve svém deníku manžela s aspergerem věnuje také svému rodičovství. Když převzal odpovědnost za ranní vypravování dětí, uvědomil si rozsah svých nedostatků. Emily a Parker sice byli zdraví, materiálně jim nic nechybělo, milovali ho a rádi s ním trávili čas – ale nebyl takovým otcem, jakým by chtěl být.

Známý psycholog Jeroným Klimeš ve své knížce věnované partnerským vztahům uvádí příklad ze života, který může jako lakmusový papírek ukázat na hloubku partnerského vztahu.

Dr. Ross Campbell pořádá pravidelné přednáškové cykly o vztazích mezi rodiči a dětmi. Jeho kniha Potřebuji tvou lásku pomohla milionům dospělých porozumět potřebám dětí od 2 do 12 let, v češtině vyšlo už páté vydání. Ukazuje, že nejdůležitějším předpokladem dobré výchovy je – že dítě musí cítit, že je milováno.

Paní Helena s manželem v průběhu let prožili dvě tichá narození, která hluboce zasáhla do jejich životů. S odstupem času se pokusili zprostředkovat svoje zkušenosti a postřehy. Na svém webu Tiché narození popisují svou cestu, jak se s velkou bolestí vyrovnávali.

V internetových diskusích můžeme číst: "Chystáme svatbu a při tom narážíme na tradice, které už nám nedávají smysl, např. kde se sejít před obřadem, zda chtít rodičovské požehnání před svatbou a jak to udělat, když jedni rodiče by si to hodně přáli a pro druhé je to jen starobylý zvyk, který se do dnešní doby moc nehodí." Otázky mají jak děti, tak rodiče, kteří by dětem rádi požehnali.

Není nic špatného na tom, že se někdy potřebujeme vzdálit z rodiny, být „sami“, na chvíli si odpočinout od každodenního kolotoče. I Pán Ježíš odcházel na horu, aby se o samotě modlil (Mt 14, 23) a zůstával na opuštěných místech (Mk 1, 45).

Kolikrát se nám už stalo, že jsme pracně zajistili hlídání dětí a vydali se s partnerem na vytouženou dovolenou, ale očekávaný hezký čas nenastal. „Chcete si užít rande nebo dovolenou bez dětí? Odložte křivdy a připravte se předem,“ doporučuje psycholog a párový terapeut Pavel Rataj v podcastu Rodičovské posilovny.

Před pár lety vyšla kniha americké psycholožky Judith Rich Harrissové Rodiče za to nemůžou. Podle ní jsou dnes děti ovlivňovány více svými vrstevníky mimo domov – a je třeba, dát jim v tom zelenou. Zdá se, jakoby vliv rodičů byl čím dál menší, zdravý vývoj dětí jako by už nezávisel na otci a matce. Ale na genetickém kódu a sociálním kontextu. Jak se ale také říká „věž v Pise se naklání od základů“.

Mladí manželé Noëlovi měli už šest vlastních dětí, když se rozhodli, že by si rádi osvojili nějaké opuštěné dítě s postižením. Po dvouletém byrokratickém martyriu si mohli přivést domů Marušku s Downovým syndromem, která se stala miláčkem celé rodiny. Deník Clotildy Noëlové vyšel již v několika vydáních a také v českém jazyce.

Nedávno jsem sledoval jednoho svého kamaráda, jak krásně a přirozeně komunikoval se svými dětmi a nehledanými slovy jim ukazoval hodnotu přátelství. Zároveň bylo takřka hmatatelné, jak děti jeho věty nasávají. Když jsem se ho ptal na to, jak to dělá, řekl mi: „Ani nevím, přichází to nějak samo.“

Zvyk pohlížet na matky a otce jako dobré nebo špatné je zhoubný – dělá z rodičovství minové pole studu. Skutečné otázky pro rodiče by měly být: Zapojujete se do života svých dětí? Věnujete jim pozornost? Pokud ano, pak počítejte s tím, že uděláte spoustu chyb a špatných rozhodnutí. To, co víme, je důležité, ale ještě důležitější je to, kým jsme. Být, spíše než vědět, vyžaduje odvahu a ochotu být zranitelní.

My dospělí označujeme nepřijatelné a nevhodné projevy dětí nejčastěji jako „zlobení“. Nevhodné chování dětí ale může mít nejrůznější příčiny. Z vývojového hlediska příčiny zlobení výstižně definoval přemýšlivý synek jedné z autorek knížky Dost dobří rodiče.