Rodina s dětmi

Pro výchovu dítěte ve víře v období batolete, jeden až tři roky, je důležité podpořit utváření vůle. Dítě a jeho vývojový úkol se začínají proměňovat. Dosud bylo plně závislé na matce, ale zhruba ve věku jeden a půl roku se mění prvotní symbióza s matkou. Dítě si začíná uvědomovat, že maminka a on/ona jsou dvě různé bytosti. Nyní dochází k tomu, čemu se také symbolicky říká „druhé narození“.

Pro děti je bezpečný domov hned po rodičích prvním pevným bodem jejich života. Je to ochranná skořápka, odborníci na rodinnou terapii používají termín sociální děloha, ve které dítě potřebuje dozrát k dospělosti. Ale i pro nás, dospělé zůstává domov základní potřebou.

Co skutečně pro své děti chceme? Na tuto otázku si musí odpovědět všichni rodiče. Není to snadné, pomyslíme-li především na to, co pro naše děti chce okolní svět ženoucí se s vytrvalou úporností do egoismu a samoty.

Rodiče, kteří vykonávají několik věcí najednou, ztrácejí pomalu dovednost jen tak sedět a být! Hrát si s dítětem, aniž by odbíhali jinam. Nebo společně s dítětem čekat až se objeví ptáček na krmítku. nebo k telefonu. Přitom soustředěná pozornost a trpělivé čekání jsou klíčovými dovednostmi pro zdravý vývoj dětí.

Často slýcháme, že přátele si můžeme zvolit, avšak rodinu si nevybíráme. Rodina představuje skupinu lidí, které prostě musíme přijmout takové, jací jsou, a od nichž se nemůžeme jen tak odpoutat. Někteří prožívají rodinné vztahy jako naplňující a podpůrné, jiní jsou se svými příbuznými spojeni víc povinností než citem.

Mnozí se domnívají, že umění mluvit je v komunikaci nejdůležitější. Opak je pravdou, naslouchání je v našich vzájemných rozhovorech tím zásadním. A pokud nebudeme naslouchat našim dětem od raného dětství, nebudou ony ochotné naslouchat nám.

Dnes je v šedesáti člověk ještě mladý. Cestuje, užívá života, podniká výlety, duchovní cvičení, účastní se poutí, chalupaří…, cokoli co je v jeho silách, záleží na něm. Stáří není handicap, ale koruna života, jak krásně říká profesorka Lenka Šulová.

Hádka je jednou z možností, jak řešit situaci, ve které se neshodneme. Když se dítě nenaučí ovládat a zvládat tento způsob komunikace od nás rodičů, je pravděpodobné, že ho to bude učit někdo jiný a je otázkou jak.

Slaďování orchestru zní nejdřív příšerně, trvá to, než se všechny disonance pročistí a dozrají k souzvuku. Také čas uvnitř rodiny se musí postupně synchronizovat, aby dozrál k souzvuku. V metafoře souhry orchestru a souhry v rodině je skryto mnoho analogií. Krásně o tom hovoří Ludmila Trapková v rozhovoru s Pavlou Louckou.

Společný život je umění, trpělivá, krásná a uchvacující pouť. Nekončí tam, kdy jste jeden druhého získali, naopak, právě tehdy začíná! Uvedl papež František v odpovědi snoubencům.

Jsou v životě chvíle, kdy druhým můžeme projevit svoji náklonnost, ukázat svůj vztah prostřednictvím dárku. Dárkem projevujeme vděčnost, ale také sdělujeme druhému, jak je pro nás důležitý a že nám na našem společném vztahu záleží.

Možná trochu nezvyklý příběh přinášíme v čase předvánočním. Jde o autentický vánoční dopis otce, který uveřejnil Stefano Guarinelli, doktor psychologie a kněz milánské diecéze, ve své knize Mezi mužem a ženou. Konkrétní zkušenost druhých nás ve chvíli, kdy jsme se svým trápením sami, může povzbudit.