Úmrtí v rodině

Truchlení u prarodičů se mnohdy projevuje dvojím žalem. Babičky a dědečkové truchlí po vnoučeti, na které se tolik těšili. Zároveň je ale také zraňuje bolest, kterou nesou jejich vlastní děti. Mohou se jim otevírat i jejich staré rány.

Ztrátou dítěte nejsou zasaženi pouze rodiče a jejich nejbližší rodina, ale dotýká se i jejich přátel, kolegů, celého širokého okolí rodiny. Těžko se hledají správná slova podpory a útěchy. Proto jsou velkou pomocí informace a doporučení na stránkách spolku Dítě v srdci.

Partneři, kteří přišli o miminko, se často cítí navzájem od sebe odříznutí. Je velmi těžké poskytovat podporu a porozumění druhému člověku, když je sami tolik potřebujete. Způsob, jakým smutek přichází a odchází, znamená, že vy a váš partner nemusíte cítit a potřebovat ve stejnou chvíli totéž. Možná také rozdílně vyjadřujete své pocity a zacházíte s nimi.

Manžel Carol zahynul loni při autonehodě, Jimovi bylo jen padesát dva. Vracel se z práce domů. Řidič druhého auta byl nedospělý mladík a později se potvrdilo, že měl v krvi vysokou hladinu alkoholu. Jim zemřel na místě. Mladík nezůstal na pohotovosti ani dvě hodiny. Další ironií osudu bylo, že Jim měl v kapse dvě letenky na Havaj. Carol měla padesáté narozeniny a on ji chtěl překvapit. Místo toho ho zabil opilý mladík.

Veronika Hurdová byla ve čtvrtém měsíci těhotenství s třetím dítětem, když jí náhle zemřel manžel. Rok sbírala odvahu, aby svoje prožitky a myšlenky zachytila. A tak vznikla její kniha Moje milá smrti. Skrze svůj osobní příběh by chtěla zprostředkovat, že smrt se dá vnímat i jinak než jako ztráta. Že vedle hlubokého zármutku lze zažívat i hluboké, dech beroucí štěstí.

Jaké to je, když někdo umře? Proč musejí lidi umírat? Takové nebo podobné otázky na nás čekají zvlášť v čase podzimních svátků, tzv. dušiček. Děti by měly dostat jasnou a srozumitelnou odpověď a cítit blízkost matky nebo jiné blízké osoby. Problém často nastává u nás dospělých, když v důsledku vlastního strachu před skutečností smrti zavíráme oči.

Tatínek dvou malých dětí zemřel na rakovinu a jejich máma se rozhodla, že je nebude vystavovat zbytečnému stresu, že je nevezme na pohřeb a že jim o tatínkově smrti ani neřekne. Tatínek prostě „odjel na služební cestu a nějak se nevrací“. Zatloukání zemřelého tatínka trvalo dlouho, děti rostly, čekaly na svého otce. Když pak už braly rozum, začaly se ptát. Nikdy pak mamince nezapomněly, že je připravila o rozloučení s ním.

Příběh z knihy Touha tulipánů otevírá téma ztráty milované osoby a bolesti, která takovou ztrátu přirozeně provází. Malá ukázka je pozváním k zamyšlení nad tématem, které se dotýká života každého z nás.

K životu v rodině neodmyslitelně patří nejen začátek života, ale i jeho konec. Právě v péči o své nejbližší, býváme často nejistí. Nezanedbáme něco podstatného? Budeme to umět? Vydržíme se silami? Poznáme, až nastane konec? Nabízíme odpovědi odborníků na nejčastější otázky a jejich zkušenost, že nejde jen o smutek, bolest a ztrátu: Umírání, stejně jako zrození, je pro celou rodinu velkou příležitostí k pozitivním prožitkům.

Angelika Daikerová léta doprovází truchlící. Pomáhá jim chápat nejrůznější pocity a situace, související se ztrátou blízkého člověka, a přijmout je do vlastního životního příběhu. Ukazuje také, že nový vztah neznamená, že ten starý hodíme za hlavu.

Známý psychoterapeut Irvin D. Yalom se svou manželkou Marylin napsali knihu o smrti a životě. Střídali se v psaní kapitol a v podobě deníku zachytili obtížné dny a měsíce závěru společného života. Když Marilyn odešla, Irvin i jejich děti společně oslavili její život a v závěrečné části knihy Irvin píše o tom, co přišlo s čerstvým vdovstvím.

V každé volbě se učíme něčeho se zříci. Manželství je také velkou školou ztrácení a odříkání. Ať už je to volba partnera, přijetí dětí i jejich odcházení. Zmiňuje to Franz Jalics ve své knize věnované úvodu do kontemplativního postoje. Cestu ztrácení musí nastoupit všichni lidé.