Rodina s dětmi

Někteří z účastníků přípravy na manželství odpovídají na otázku, zda se setkali s pozitivním vzorem manželského a rodinného života, smutným ne. Jiní našli vzor v blízkém okolí a někteří si nesou dobrou zkušenost ze své vlastní rodiny. Jak to udělat, abychom v dětech pěstovali lásku?

Rozvod je pro dítě náročná změna. Jak je můžeme podpořit, čím mu pomoci, aby se s realitou snáze vyrovnalo? Rodinná psychoterapeutka Mgr. Hana Imlaufová doporučuje budovat u dětí jistotu:

Když děti vyrostou, spadneme z piedestalu jako matka a otec. Odstěhování dětí by však mohlo přispět k tomu, aby na důležitosti znovu získal pár jako takový. Abychom znovu objevili „svého“ člověka, v jehož životě bychom měli rozhodně hrát hlavní roli. Přechod k životu ve dvou přináší nové výzvy.

Smutek a pocit ztráty, hněv či pocit nespravedlnosti. To vše a ještě mnoho dalších pocitů může prožívat dítě, jehož rodiče se rozešli. Mozaika pocitů a pohled očima dítěte v různých věkových etapách vzešly z rozhovorů rodinné psychoterapeutky Hany Imlaufové s dětmi, jejichž rodiče se rozešli.

Známá německá psycholožka otvírá témata, která se objevují v souvislosti s osamostatňováním dětí. „Opuštěné hnízdo“ je situace, kterou je potřeba brát vážně. Když se děti odstěhují, znamená to konec jedné z nejkrásnějších životních etap. I když rozumem chápeme nutnost osamostatňování, přijmout náhlou prázdnotu není lehké

Linda a Richard Eyrovi, autoři knihy Jak naučit děti hodnotám, jsou přesvědčeni, že zájem o hodnoty často vychází právě z respektu a úcty, které k druhým lidem cítíme. Přinášíme ochutnávku praktických cvičení pro dospívající děti.

Také vás zaskočila dětská touha po zvířátku, nejlépe po kočičce, a hned vás napadá: Na procházky s ní chodit nejde, člověk si s ní pořádně nemůže hrát a navíc – kočky jsou záludné, těžko se odhaduje, co si myslí... Zkusme se na dětské přání podívat z pohledu dětské psychologie.

V každé volbě se učíme něčeho se zříci. Manželství je také velkou školou ztrácení a odříkání. Ať už je to volba partnera, přijetí dětí i jejich odcházení. Zmiňuje to Franz Jalics ve své knize věnované úvodu do kontemplativního postoje. Cestu ztrácení musí nastoupit všichni lidé.

Umí poděkovat, poprosit, uklízí si svoje věci, chová se hezky k rodičům i ke kamarádům, je vděčné a váží si věcí… Kdo by si takové dítě nepřál? Ale vedeme je k tomu? Jak naučit naše potomky úctě?

Prostřený stůl je místem, které důvěrně známe. Je to stůl, u kterého se scházíme, jíme a mluvíme spolu, třeba se i hádáme a boucháme do něj pěstí nebo rozléváme polévku. Nemělo by to být hlavně místo, kde se musím určitým způsobem chovat, ale místo, kam patřím, kde mám svou židli, svůj talíř, své prostírání a jistotu, že to místo je moje a vedle mě jsou lidé, kteří mě mají rádi takového, jaký jsem.

Naučit děti úctě a respektu je zajímavá a trochu obtížná výzva. Linda a Richard Eyrovi jsou přesvědčeni, že „respekt je základem pro ostatní hodnoty – a zájem o ně často vychází právě z respektu a úcty, které k druhým lidem cítíme. Nejprve se musíme sami k sobě a k druhým tak chovat, než začneme respekt a úctu vyžadovat."

Oslava Vánoc je dodnes v mnoha rodinách vzácným časem. Nejspíš proto, že si hluboko v srdci neseme vzpomínky a prožitky z dětství a moc rádi bychom je zprostředkovali našim blízkým. Co by se nám při všem starání nemělo vytratit, najdeme ve vzpomínce kněze Josefa Šplíchala.