Život v manželství

Známý francouzský vychovatel Guy Gilbert se v jedné ze svých knih zabývá rodinou. Považuje rodinu za poklad naší doby. V nepředvídatelném a někdy ohrožujícím světě se muži a ženy obracejí k rodinné buňce, která získala hodnotu útočiště a pečeť bezpečí.

Slovní dialog je mistrovským nástrojem lásky i trvalého a šťastného manželství, tak zní jeden z nejvíce přeceňovaných mýtů o manželství. Zdá se, že klid a vzájemné láskyplné naslouchání vede manžele k tomu, aby nalezli řešení v dohodě a nastolili tak ve svém manželství opět pokoj. Jestliže z dialogu uděláme recept na jakoukoliv záležitost a pro všechny páry, stává se mýtem.

O důležitosti prvních roků manželství vypovídá novinář Cyril Lepeigneux, který se svou rodinou žije v Paříži. Pro inspiraci vybíráme z jeho knížky zamyšlení na tím, že když člověk vstoupí do manželství, je třeba přetvořit i vztahy se širší rodinou.

Naše druhé setkání probíhalo zpočátku poklidně. Ale atmosféra se změnila po Šárčině větě: „Já si nejsem jistá, že moje volba vzít si Honzu byla správná! Když jsme spolu chodili, bylo všechno jiné. Honza mi dokázal číst myšlenky i nejskrytější přání. Byl to ten nejúžasnější člověk na světě!“ Honza, nerozhodně kroutil hlavou a myslím si, že byl sám překvapen tím, co o něm Šárka řekla. Bylo to pár nejistých okamžiků, po kterých jsem se zeptal: „Jaký je rozdíl mezi zamilovaností a láskou?“

V našem Centru pro rodinu již řadu let doprovázíme snoubence při jejich přípravě na vstup do manželství. Součástí je i seznámení se s manželským slibem, ve kterém si slibují lásku, úctu a věrnost. Pojďme se nyní zaměřit na samotnou úctu, která není tak samozřejmá, jak se může zdát a nejeden z nás s ní má dozajista alespoň občas problém.

Ať už je svatba začátkem společného života, a nebo vyústěním několikaletého spolužití, očekávání mladých lidí stále souzní s pohádkovým: „a žili spolu šťastně až do smrti.“ Po svatbě začíná nová etapa života a mnohdy je to perná práce, která má do pohádky daleko.

Název facebookové stránky Manželství krok za krokem poukazuje na to, že snoubenci, kteří slaví svatbu, se vydali na cestu, která vede od JÁ ke společnému My. Je to cesta postupných krůčků, na které je důležité mít před očima společný cíl.

Někdo z nás mohl v dětství slyšet: „S tebou se to nedá vydržet.“ Pokud to slýchal pravidelně a navíc od blízké osoby, pravděpodobně to přijal za své a vnímá, že je s ním něco špatně. Anselm Grün ve své knize Cesta k radosti a vnitřnímu klidu rozehrává téma, jak snášet a vydržet sebe sama i druhé ve vztazích a jak se naučit přitom vzájemně růst.

Na třetí mediační setkání přišla Klára sama a řekla: „Adam dnes nepřijde a ani jindy,“ a chvíli mlčela. Potom dodala: „Našel si jinou, je to nějaká kolegyně z Brna, kam jezdil služebně. Musí to být hrozná ženská, že mi odvedla muže pryč. Předevčírem mi to řekl a já nevím, co dál. Příliš to bolí, v hlavě mám zmatek, nevím, co mám udělat, co je správné. Chtěla bych, aby se ke mně a k mé dceři vrátil. Ale nevím, zda mu dokážu odpustit.“

Jednou z nejtěžších věcí na lásce je nechat druhého, aby nás miloval tak, jak umí on, a ne tak, jak to chceme my. Přistihli jste se někdy, jak přemýšlíte, že by měl člověk, kterého milujete, udělat tohle nebo tamto? Říkáte si možná: Kdyby mě měl opravdu rád, udělal by to. Často očekáváme, že milovaná osoba bude mít v hlavě jenom naše potřeby…

Při jedné návštěvě u přátel se otevřelo hodně hluboké téma. Petra řekla: „Jdeme od sebe, již jsme si tak cizí, že to nemá smysl, trápíme jeden druhého. Asi bude každý z nás šťastnější s někým jiným. Prostě to nevyšlo,“ a odmlčela se. „Máme dvě malé děti, kterým to budeme muset vysvětlit a pro které to bude veliká a bolestná změna. A tebe jsem chtěla poprosit, jestli bys nám neporadil, jak to udělat co nejlépe,“ řekla Petra a povzdechla si.

Kolikrát nás asi napadne myšlenka: „Jak jiný je můj partner, a jak moc se od sebe lišíme?“ Někdy nás to jen třeba zarazí, jindy ale úplně vykolejí. S kým že to vlastně žiji a jak to má on jinak a proč? Je to tak v pořádku a co vlastně s tím?