Povzbuzení

„Nejlepším svatebním darem od Boha je nástěnné zrcadlo jménem „můj partner“. Kdyby u něj byla kartička s věnováním, stálo by na ní: „Kéž mi pomůže poznat, jaký/á opravdu jsem. Někdy nebývá na prvních letech manželství nejtěžší přijmout to, co zjistíme o svém partnerovi, ale to, co zjistíme o sobě,“ píše Gary Thomas a dokresluje příklady ze života.

Ve světě lásky na nic nemáme nárok. Osoba není věc, jíž se zmocníme, ale svoboda, která se daruje. A tento dar lásky je jako zázrak, nenadálý, vždy zdarma. Dar milované bytosti je třeba denně očekávat s pokornou vděčností.

Je říjen, zataženo. Pětašedesátiletý Per sedí v kavárně v centru Kodaně. Je módně oblečený a vlasy šedé úměrně věku má pěkně zastřižené. Tenhle den totiž není jen tak ledajaký. Domluvil si schůzku se svou ženou, s níž je takřka pětatřicet let ženatý. Tento den je zcela výjimečný proto, že Per uvažuje o rozvodu. Lisu má velmi rád, ale už delší dobu je na pochybách, zda to stačí. Dosud s ní o tom nemluvil, ale nyní mu připadá důležité toto téma otevřít.

Sára a Kohn prožili dlouhý a šťastný život v manželství. Sdíleli spolu všechna svá tajemství a zkušenosti, byla tu jen jedna věc, kterou Sára nikdy nechtěla, aby Kohn udělal: aby se podíval do staré krabice od bot, kterou měla na horní polici své skříně.

Slepota duše má na lásku fatální dopad. Vidíme, ale mrtvýma očima, nevidíme už krásu bytosti, která si získala naše srdce. Láska uhasíná jako plamen, který spotřeboval všechen olej v lampě. Neboť láska se živí krásou.

Tvé dítě spí. Budeš ho v noci pozorovat. Je to tak krásné, ta nevinnost, která se vám narodila. Jsou to jesličky, které máš doma celý rok.

Byli jsme mladí manželé a o těch Vánocích jsme měli před rozvodem. Už jsme měli vyplněné formuláře. Ale vlastně – vlastně jsme se měli pořád rádi. Já jsem měl „svou hrdost“, manželka měla „svou hrdost", a nemohli jsme se odhodlat k tomu, aby jeden řekl druhému, že rozvádět se nemá smysl. Člověk tolikrát myslí, že je hrdý, a zatím je jenom ješitný.

„Tak jako strom vyrůstá z kořenů, první lidská zkušenost se formuje v rodině. V rodině zapouštíme kořeny, vyrůstáme, jsme součástí košaté koruny lidských vztahů a učíme se být součástí společenství...“ píše se ve zprávě, která avizovala Týden pro rodinu s motem Hledáme své kořeny.

Jednou z vlastností typických pro milujícího člověka je podle Garyho Chapmana štědrost. Jedná se o základní praktický postoj, který se projevuje v každodenním životě. Pokud se stane naším návykem, budeme nacházet ve vztahu uspokojení.

Byli svoji už dvacet čtyři let. Pokaždé, když se loučili, byť třeba na jediný den, si vyměnili tři polibky. Jejich děti a přátelé se tomu zvyku smáli. „Jste jako ruská šlechta!“ říkali. „Tam se také líbají vždycky třikrát. Ale proč to děláte vy?“

„Odpuštění musí být centrem partnerského vztahu. Když milujeme, odpouštíme, dáváme sami sebe a vydáváme se všanc milované osobě,“ říká ve své knížce věnované tématu pokory Guy Gilbert, francouzský vychovatel delikventní mládeže a kněz.

Láska má mnoho stránek. Podobá se drahokamu, jehož povrch se skládá z mnoha jednotlivých plošek; ale jako celek je krásný. Podobně sedm vlastností lásky, o kterých píše Gary Chapman, tvoří dohromady milujícího člověka. Každá z těchto vlastností je nesmírně důležitá. Pokud ve vztazích jedna chybí, přicházíte o něco podstatného.