Rodina s dětmi

Pocházím z Českého středohoří, ze zahrady Čech. Mnohé, čeho jsem si v životě všiml, má něco společného se zahradou. Stejně jako zahradu ohrožují škůdci nebo plevel, také soužití lidí v rodině a manželství není bez ohrožení.

„Zatímco děti se závažným onemocněním dostávají okamžitou podporu a pozornost nejbližší rodiny, lékařů… zdraví sourozenci zůstávají často se svými pocity osamocení,“ vysvětluje MUDr. Šárka Kárová. Ve svém projektu SKRYTÍ HRDINOVÉ®, vytvořila systém pomoci a péče o potřeby všech dotčených tak, aby nikdo nebyl v této těžké situaci sám.

Čím menší dítě, tím kratší přechod od radosti k žalosti. Obojí přitom prožívá mimořádně intenzivně. Výrazná je radost malého dítěte a neméně výrazný je i jeho smutek. Náš drobeček začne zničehonic úpěnlivě naříkat, že ho něco bolí – a zdá se, že je to něco strašného. A pak, dříve než si to stačíme uvědomit, náhle přestane. Je-li tomu tak, buďme rádi. Horší je, jde-li o něco vážnějšího.

Rodiče při výchově často stojí před problémem, zda být přísní, nebo shovívaví, neustupovat či ustupovat, vyžadovat kázeň, nebo dopřávat svobodu. Vztahy k dětem se obvykle stávají jakýmsi zápasem o moc, ve kterém se obě strany snaží zvítězit. Podle úspěšného vychovatele Jana Boska je však autoritářské myšlení typu „budeš poslouchat, nebo...“ dobré nahradit vzájemnou úctou a spoluprací.

Velká většina nás rodičů přemýšlí hlavně v hranicích vzdělání. Požadujeme vyšší výkon, řídíme a kontrolujeme své děti, aby řádně vykonávaly školní povinnosti. Možná je to proto, že sami od sebe očekáváme neustálý výkon. Žijeme hlavně povinnostmi, nemáme čas na odpočinek a na radost. Zapomněli jsme si hrát.

Známý francouzský kněz Guy Gilbert po desetiletí doprovází páry ke svatbě. Ve své knížce o rodině mimo jiné posílá do světa svoje malé i velké rady. Jeho osobní zkušenost z vlastní rodiny je pokladem, ze kterého čerpá.

Nad novými nepopsanými sešity děti sní o škole, v níž nebudou neúspěchy, špatné známky a tresty. Touží po tom, aby bílé stránky byly popsány krasopisně, bez škrtání a bez kaněk, aby se na nich objevily jen samé jedničky a aby červeným perem bylo napsáno jen „velmi dobré“.

Měli jsme doma malého plyšového medvídka, patřil k rodině. Dostal ho nejstarší syn, když mu bylo asi půl roku. Miloval ho. Chodil s ním spát, dával mu jíst, povídal si s ním. Podle toho taky medvídek vypadal. Po léta jsme ho vídali v dětském pokoji. Kraloval tam na čestném místě, a to nejen když už syn chodil do školy, ale i když chodil do gymnázia. Neschoval ho ani později – medvídek měl symbolickou hodnotu.

K čemu je to dobré? Co jim tím dáme? Na tyto a další otázky odpovídala PhDr. Ivana Bernardová, která stála u zrodu Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze. Učit děti hodnotám je dobré proto, aby byly v životě šťastné, aby dokázaly být samy se sebou spokojené, aby dokázaly být užitečné.

Kdo se opovažuje dnes psát o smutku a stísněnosti? Kdo má odvahu začít s tématem, o kterém se ve slušné společnosti nemluví! Kdo nám chce vnášet škarohlídství a zamračenost do našeho rozevlátého pojetí života?

Dnešní děti, stejně jako za časů Dona Boska, ohrožují: nuda, strnulá nečinnost, odevzdaná lhostejnost, bezzásadová přizpůsobivost. Vnitřní prázdnota je často vyplňována iluzorními a nebezpečnými zážitky. Známý vychovatel a zastánce preventivního systému výchovy bojoval proti zahálce. Jeho školy a oratoře musely být „arzenálem“ nabídek a příležitostí k činnosti. Každé dítě má možnost stát se vysoce kreativním člověkem, pokud je mu dána příležitost tuto schopnost procvičovat a rozvíjet.

Dětem toho můžeme napovídat až až, ale to, co prožijí – v citově výrazně zabarvených chvílích života – je nejnázornější a nejsrozumitelnější výpovědí. Platí to i pro dospělé. Když si máme na něco vzpomenout, kolikrát nám vytane na mysli právě okamžik silného citového zážitku – ať kladného, nebo záporného.