Krize v manželství

Malé příběhy známého italského salesiána Bruna Ferrera zahřívají srdce, dávají radu, posilují dobré rozhodnutí, vyvolávají úsměv nebo podněcují k zamyšlení.

Dr. Henry Cloud ve své knížce o hranicích v manželství ukazuje, že štěstí a bezprostřední pohodlí jsou ty nejhorší hodnoty pro život v manželství. Vypráví o setkání s jedním mladým mužem. Hovořili spolu o dívce, se kterou se chtěl oženit, ale měl určité otázky ohledně jejich vztahu. Během rozhovoru se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že ho jeho dívka nečiní „šťastným“.

Je to urputná diskuse a díky nekritické podpoře řady sdělovacích prostředků se stále silnější zdají ti, kdo negují jakýkoli rozdíl mezi "rodem" mužským a ženským.

Hranice v manželství neznamenají totéž jako hranice pro vašeho partnera. Nejde totiž o to, jak změnit či napravit partnera, případně ho k něčemu přimět. Hovoří se o tom, jak vnést do vztahu hranice, které poskytnou kontext, v němž oba manželé budou moci růst.

V mnoha manželstvích se zdá, že jeden z manželů je výrazněji sobecký, nezodpovědný, uzavřený do sebe nebo panovačný. Ten druhý je vnímán jako mučedník a lidé si říkají, jak jen dokáže snášet život s tak problémovým člověkem. Díky tomu je pro „hodného“ partnera často těžké stanovit si přiměřené hranice.

V pastorační praxi se nejčastěji mluví o přípravě na manželství nebo o obtížných a krizových situacích, které v manželství nastávají. Církevní texty o manželství často mluví buď jen o ideálním stavu, jakého má manželství nabývat, nebo naopak o krizi manželství v současné společnosti a o všem, co správné chápání manželství ohrožuje. Málokdy najdeme v literatuře pojednání o různých etapách, které život v manželství charakterizují, o jejich projevech a o požadavcích, které na manželství kladou.

Často opomíjeným tématem výchovy dětí je fakt, že rodiče jsou také pár a že jejich láska musí růst spolu s jejich dětmi. Známý autor Bruno Ferrero nazval svou knížku o výchově příhodně: Šťastní rodiče. Jako kněz a salesián má bohaté zkušenosti s doprovázením rodin a nenechává si je pro sebe.

Proč potřebuje statečný člověk mnohem víc trpělivosti než hrdinské odvahy? Protože musí častěji snášet jednání ostatních, než zachraňovat tonoucího.

Jednoho krásného slunného dne se sešli Amad a Ena na břehu moře. Slunce prozařovalo vše kolem a oni byli tak šťastní. Drželi se za ruce a rozhodli se, že spolu poplavou přes moře až do místa, kde slunce zapadá za obzor, aby stále mohli vidět slunce a aby jim bylo stále tak krásně.

Jakmile použijeme větu: „Ty musíš mít vždycky pravdu!“ zastavujeme tím veškerou diskusi i možnost vzájemného porozumění. Denis Sonet, kněz diecéze Troyse ve Francii, který se léta věnuje manželskému poradenství, upozorňuje na skryté důvody.

Lze se naučit milovat sebe samého? Není to pokrytectví a sobectví? Příběhy ukazují na to, co můžeme konkrétně udělat. Skutečná láska i k sobě samému je o rozhodnutí vydat se na cestu, naslouchat hlubokým tužbám svého srdce a nebát se je uskutečnit anebo jen tak přijímat, když přijde ten správný čas.

Zajímavý podnět k sebepoznání a pochopení obtíží ve vztazích s nejbližšími nabízí nizozemská psycholožka Anita de Nennie. Ukazuje, jak svou nepoznanou bolest zkoušíme hodit na druhé, aniž bychom to dělali naschvál, a druzí zase nám, aniž by to dělali naschvál oni. Hodně bolesti z projekcí najdeme ve dlouhodobých svazcích. Nechápeme, odkud se chování toho druhého bere a proč na ně tak silně reagujeme.