Krize v manželství

Hádka je jednou z možností, jak řešit situaci, ve které se neshodneme. Když se dítě nenaučí ovládat a zvládat tento způsob komunikace od nás rodičů, je pravděpodobné, že ho to bude učit někdo jiný a je otázkou jak.

Kdo by neměl zkušenost s opakujícími se situacemi, při kterých nás zaplaví velmi silné emoce, většinou hněv, nebo smutek. Aniž o tom víme, prožíváme opět dávné zranění z dětství, jak ilustruje následující příběh. Možná i pro vás má psychoterapeut Benoît Rancourt dobrou zprávu: Podaří-li se vyslovit to, co dříve nemohlo být vysloveno, zvítězí přítomnost nad minulostí.

Co se děje, když se dva lidé rozhodnou stát rodiči, promýšleli z nejrůznějších úhlů pohledu účastníci konference na téma Partnerství a rodičovství aneb Spočívá stabilita rodiny v kvalitním partnerství? Některé myšlenky stojí za pozornost.

1. Křesťanská láska znamená nezištné, trvalé a svobodné sebedarování.

K duševním zraněním dochází všude a v každé době. Jsou bolestivá, ale zároveň nás neustále vybízejí k větší lidskosti a k tomu, abychom nepodléhali tlaku okolností. Právě bolest probouzí naši touhu a činorodost, aby bylo možné dosáhnout změny.

Někdo dokáže rány na duši nechat za sebou, kdežto jiný člověk svou bolest potlačí, aby ukázal sílu, a jeho duševní zranění potom určují celý jeho život. Svojí reakcí rozhodujeme, zda se bolest bude smět rozpustit, nebo jestli v nás zůstane. Rolf Sellin ve své knize: Hojení vnitřních ran pojednává o tom, jak bolest proměnit a využít jako příležitost k růstu.

Manželství není zkouška nebo test, u kterého uspějeme nebo propadneme. Jde o neustálý proces vzájemného poznávání, kdy se učíme překonávat své odlišnosti i nedokonalosti, aby náš vztah získal hloubku a intimitu. Manželství není ani soutěž, kde by jeden mohl vyhrát na úkor druhého. Nemůže nikdy fungovat na principu účetnického má dáti – dal.

Gary Chapman ve své knize Sedm podob lásky ukazuje, že pokud nebudeme lásku rozvíjet, ovládne nás naše sobecká přirozenost. Sám přináší osobní zkušenost, která proměnila jeho manželství. Učíme-li se skutečně milovat, můžeme zakoušet hloubku, která poskytuje mnohem víc uspokojení než jakákoli krátkodobá euforie.

Děti potřebují hrdiny a hrdinky z vlastní rodinné historie, stejně jako ty z dětských knih. Příběhy z vlastní rodinné historie znamenají oporu, domov a příslušnost. Možná vaše vnoučata budou tyhle historky předávat dál svým dětem.

Ve vzájemné komunikaci partnerů a manželů jsou často překážkou právě naše představy. Je s podivem, kolik falešných představ o komunikaci existuje. Stojí za to si připomenout, že umění mluvit není ani nejdůležitější, ani všemocné.

Spoluzávislý člověk je ten, kdo se nechá ovlivňovat chováním druhého člověka ale i ten, kdo se snaží chování druhého řídit. Tím druhým může být dítě, dospělý, partner, bratr, sestra, rodič, prarodič nebo nejlepší přítel. Často reagujeme na lidi, kteří se ničí; reagujeme tím, že se učíme ničit sami sebe.

V dlouhodobém vztahu se nedá zabránit tomu, abychom se čas od času nedotkli partnerova bolavého místa. Partneři by si proto měli stanovit základní pravidlo: zranění se nezastírají a ke skutečnému smíření by mělo dojít pokud možno ještě týž den. Čím déle v sobě poneseme hněv ze „zapomenutých“ zranění, tím obtížnější bude smíření.