Rodina s dětmi

Nad novými nepopsanými sešity děti sní o škole, v níž nebudou neúspěchy, špatné známky a tresty. Touží po tom, aby bílé stránky byly popsány krasopisně, bez škrtání a bez kaněk, aby se na nich objevily jen samé jedničky a aby červeným perem bylo napsáno jen „velmi dobré“.

Měli jsme doma malého plyšového medvídka, patřil k rodině. Dostal ho nejstarší syn, když mu bylo asi půl roku. Miloval ho. Chodil s ním spát, dával mu jíst, povídal si s ním. Podle toho taky medvídek vypadal. Po léta jsme ho vídali v dětském pokoji. Kraloval tam na čestném místě, a to nejen když už syn chodil do školy, ale i když chodil do gymnázia. Neschoval ho ani později – medvídek měl symbolickou hodnotu.

K čemu je to dobré? Co jim tím dáme? Na tyto a další otázky odpovídala PhDr. Ivana Bernardová, která stála u zrodu Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze. Učit děti hodnotám je dobré proto, aby byly v životě šťastné, aby dokázaly být samy se sebou spokojené, aby dokázaly být užitečné.

Kdo se opovažuje dnes psát o smutku a stísněnosti? Kdo má odvahu začít s tématem, o kterém se ve slušné společnosti nemluví! Kdo nám chce vnášet škarohlídství a zamračenost do našeho rozevlátého pojetí života?

Dnešní děti, stejně jako za časů Dona Boska, ohrožují: nuda, strnulá nečinnost, odevzdaná lhostejnost, bezzásadová přizpůsobivost. Vnitřní prázdnota je často vyplňována iluzorními a nebezpečnými zážitky. Známý vychovatel a zastánce preventivního systému výchovy bojoval proti zahálce. Jeho školy a oratoře musely být „arzenálem“ nabídek a příležitostí k činnosti. Každé dítě má možnost stát se vysoce kreativním člověkem, pokud je mu dána příležitost tuto schopnost procvičovat a rozvíjet.

Dětem toho můžeme napovídat až až, ale to, co prožijí – v citově výrazně zabarvených chvílích života – je nejnázornější a nejsrozumitelnější výpovědí. Platí to i pro dospělé. Když si máme na něco vzpomenout, kolikrát nám vytane na mysli právě okamžik silného citového zážitku – ať kladného, nebo záporného.

„Tak jako strom vyrůstá z kořenů, první lidská zkušenost se formuje v rodině. V rodině zapouštíme kořeny, vyrůstáme, jsme součástí košaté koruny lidských vztahů a učíme se být součástí společenství...“ píše se ve zprávě, která avizovala Týden pro rodinu s motem Hledáme své kořeny.

V roce 2025 se slaví Světový den prarodičů a seniorů 27. července a jeho téma zvolil ještě papež František: „Blaze tomu, kdo neztratil naději". Moto má podtrhnout důležitost naděje ve stáří a připomenout význam starší generace. Papež František ustanovil tento den v roce 2021 a slaví se v blízkosti liturgické památky svatých Jáchyma a Anny, Ježíšových prarodičů.

Světový den prarodičů se slaví každou čtvrtou neděli v červenci, kolem svátku sv. Jáchyma a Anny, rodičů P. Marie. Poprvé to bylo 25. července 2021. Papež František slova babička a dědeček vnímá v širším významu, podle běžného latinskoamerického úzu je vztahuje nejen na prarodiče, ale i na lidi pokročilého věku obecně.

Každá rodina má svou minulost – kratší či delší, někdy mimořádně bohatou, jindy chudší. V pohledu do minulosti poskytuje bohatství vjemů, na které se dá vzpomínat, a při pohledu dopředu může být mnohé ovlivněno zážitky z minulosti. Nejde jenom o to, jaké tyto vzpomínky jsou, ale zejména, jak usměrní život další generace.

Truchlení u prarodičů se mnohdy projevuje dvojím žalem. Babičky a dědečkové truchlí po vnoučeti, na které se tolik těšili. Zároveň je ale také zraňuje bolest, kterou nesou jejich vlastní děti. Mohou se jim otevírat i jejich staré rány.

Osmiletá dcerka se nás zeptala: „Když je svátek matek, svátek dětí a svátek dušiček, tak proč není taky svátek tatínků? To jsme ještě nevěděli, že svátek otců existuje a v některých zemích se běžně slaví třetí neděli v červnu. Je poděkováním za otcovskou péči a lásku, za legraci, kterou děti s tátou prožívají.