Rodina s dětmi

Oslava Vánoc je dodnes v mnoha rodinách vzácným časem. Nejspíš proto, že si hluboko v srdci neseme vzpomínky a prožitky z dětství a moc rádi bychom je zprostředkovali našim blízkým. Co by se nám při všem starání nemělo vytratit, najdeme ve vzpomínce kněze Josefa Šplíchala.

Při ústním přijímacím pohovoru na osmileté gymnázium dostaly děti mimo jiné otázku: „Jak trávíte neděli?“ Možná to byla cesta, jak snadno zjistit, jestli se rodina účastní bohoslužeb. Vypovídací hodnota této otázky je ale mnohem vyšší. Vyjde totiž najevo, jestli rodina žije společně anebo každý tráví svůj volný čas sám, případně jakým způsobem.

Když hovoříte jazykem lásky vašeho dítěte, dodává mu to pocit, že je milované. Jeho citová nádrž je plná a je ve všech oblastech života přístupnější rodičovskému vedení. A zároveň, když dítěti všemi pěti jazyky vyjadřujeme lásku a zároveň se soustředíme na jeho jazyk lásky, ukazujeme mu, jak milovat ostatní, a také to, že se samo potřebuje naučit hovořit jazyky lásky druhých.

Ze všech stran slyšíme nářky na to, jak jsou lidé dnes k sobě zlí, jdou si jen za svým a neohlížejí se na druhé. Ohleduplnost je pro dobré vycházení s druhými lidmi velmi potřebnou vlastností. Místem, kde se jí můžeme nejlépe naučit, je právě rodina. Proto nám přijdou vhod podněty Bruna Ferrera, jak vést děti k ohleduplnosti.

K Vánocům dnešní doby neodmyslitelně patří dárky "od Ježíška". Jak ale dětem odpovědět na otázku: „Nosí dárky opravdu Ježíšek?“ když nechceme, aby víru v Ježíše odložily s poznáním, že dárky kupují rodiče. Inspirovat se můžeme v rodinách několika manželských párů.

Dříve či později tohle téma zaměstná každou rodinu. V našem světě děti prostřednictvím rodičů představují významnou kupní sílu, a tak se problém spojený s dárky objevuje už s narozením dítěte. S blížícími se Vánoci nad tím víc přemýšlíme.

Plamínek první svíčky na adventním věnci oznamuje začátek nového liturgického roku a také jeho prvního období, čekání na Vánoce. Těžko dát nějaký jednotný návod, jak prožít Advent v rodině, ale rozhodně stojí za to se na jeho počátku na chvíli zastavit a uvědomit si, že je před námi vzácný čas a bylo by škoda jím jen tak proletět, aniž bychom na jeho konci „uslyšeli zvony“.

„Hru bychom měli považovat za nejdůležitější činnost v dětství,“ napsal Montaigne. Tato velmi důležitá činnost je však dnes ve velkém ohrožení. Děti si totiž už nehrají. „Dívají se“, nebo se na židli nechávají pohltit počítačovými hrami, které však nároky skutečné hry splňují jen částečně. Důležitost hraní musíme dnes znovu objevit.

Škola značně ovlivňuje pohodu v našich rodinách. Čím jsou děti starší, tím bývá situace náročnější. Zvlášť děti, které přecházejí na druhý stupeň nebo na osmi či čtyřleté gymnázium, mají najednou výrazně zhoršené známky a rodiče jsou bezradní jak jim pomoci. Čím dětem prospějeme a čím jim naopak můžeme uškodit?

Pocházím z Českého středohoří, ze zahrady Čech. Mnohé, čeho jsem si v životě všiml, má něco společného se zahradou. Stejně jako zahradu ohrožují škůdci nebo plevel, také soužití lidí v rodině a manželství není bez ohrožení.

„Zatímco děti se závažným onemocněním dostávají okamžitou podporu a pozornost nejbližší rodiny, lékařů… zdraví sourozenci zůstávají často se svými pocity osamocení,“ vysvětluje MUDr. Šárka Kárová. Ve svém projektu SKRYTÍ HRDINOVÉ®, vytvořila systém pomoci a péče o potřeby všech dotčených tak, aby nikdo nebyl v této těžké situaci sám.

Čím menší dítě, tím kratší přechod od radosti k žalosti. Obojí přitom prožívá mimořádně intenzivně. Výrazná je radost malého dítěte a neméně výrazný je i jeho smutek. Náš drobeček začne zničehonic úpěnlivě naříkat, že ho něco bolí – a zdá se, že je to něco strašného. A pak, dříve než si to stačíme uvědomit, náhle přestane. Je-li tomu tak, buďme rádi. Horší je, jde-li o něco vážnějšího.