Rodina s dětmi

„Hru bychom měli považovat za nejdůležitější činnost v dětství,“ napsal Montaigne. Tato velmi důležitá činnost je však dnes ve velkém ohrožení. Děti si totiž už nehrají. „Dívají se“, nebo se na židli nechávají pohltit počítačovými hrami, které však nároky skutečné hry splňují jen částečně. Důležitost hraní musíme dnes znovu objevit.

Škola značně ovlivňuje pohodu v našich rodinách. Čím jsou děti starší, tím bývá situace náročnější. Zvlášť děti, které přecházejí na druhý stupeň nebo na osmi či čtyřleté gymnázium, mají najednou výrazně zhoršené známky a rodiče jsou bezradní jak jim pomoci. Čím dětem prospějeme a čím jim naopak můžeme uškodit?

Pocházím z Českého středohoří, ze zahrady Čech. Mnohé, čeho jsem si v životě všiml, má něco společného se zahradou. Stejně jako zahradu ohrožují škůdci nebo plevel, také soužití lidí v rodině a manželství není bez ohrožení.

„Zatímco děti se závažným onemocněním dostávají okamžitou podporu a pozornost nejbližší rodiny, lékařů… zdraví sourozenci zůstávají často se svými pocity osamocení,“ vysvětluje MUDr. Šárka Kárová. Ve svém projektu SKRYTÍ HRDINOVÉ®, vytvořila systém pomoci a péče o potřeby všech dotčených tak, aby nikdo nebyl v této těžké situaci sám.

Čím menší dítě, tím kratší přechod od radosti k žalosti. Obojí přitom prožívá mimořádně intenzivně. Výrazná je radost malého dítěte a neméně výrazný je i jeho smutek. Náš drobeček začne zničehonic úpěnlivě naříkat, že ho něco bolí – a zdá se, že je to něco strašného. A pak, dříve než si to stačíme uvědomit, náhle přestane. Je-li tomu tak, buďme rádi. Horší je, jde-li o něco vážnějšího.

Rodiče při výchově často stojí před problémem, zda být přísní, nebo shovívaví, neustupovat či ustupovat, vyžadovat kázeň, nebo dopřávat svobodu. Vztahy k dětem se obvykle stávají jakýmsi zápasem o moc, ve kterém se obě strany snaží zvítězit. Podle úspěšného vychovatele Jana Boska je však autoritářské myšlení typu „budeš poslouchat, nebo...“ dobré nahradit vzájemnou úctou a spoluprací.

Velká většina nás rodičů přemýšlí hlavně v hranicích vzdělání. Požadujeme vyšší výkon, řídíme a kontrolujeme své děti, aby řádně vykonávaly školní povinnosti. Možná je to proto, že sami od sebe očekáváme neustálý výkon. Žijeme hlavně povinnostmi, nemáme čas na odpočinek a na radost. Zapomněli jsme si hrát.

Známý francouzský kněz Guy Gilbert po desetiletí doprovází páry ke svatbě. Ve své knížce o rodině mimo jiné posílá do světa svoje malé i velké rady. Jeho osobní zkušenost z vlastní rodiny je pokladem, ze kterého čerpá.

Nad novými nepopsanými sešity děti sní o škole, v níž nebudou neúspěchy, špatné známky a tresty. Touží po tom, aby bílé stránky byly popsány krasopisně, bez škrtání a bez kaněk, aby se na nich objevily jen samé jedničky a aby červeným perem bylo napsáno jen „velmi dobré“.

Měli jsme doma malého plyšového medvídka, patřil k rodině. Dostal ho nejstarší syn, když mu bylo asi půl roku. Miloval ho. Chodil s ním spát, dával mu jíst, povídal si s ním. Podle toho taky medvídek vypadal. Po léta jsme ho vídali v dětském pokoji. Kraloval tam na čestném místě, a to nejen když už syn chodil do školy, ale i když chodil do gymnázia. Neschoval ho ani později – medvídek měl symbolickou hodnotu.

K čemu je to dobré? Co jim tím dáme? Na tyto a další otázky odpovídala PhDr. Ivana Bernardová, která stála u zrodu Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze. Učit děti hodnotám je dobré proto, aby byly v životě šťastné, aby dokázaly být samy se sebou spokojené, aby dokázaly být užitečné.

Kdo se opovažuje dnes psát o smutku a stísněnosti? Kdo má odvahu začít s tématem, o kterém se ve slušné společnosti nemluví! Kdo nám chce vnášet škarohlídství a zamračenost do našeho rozevlátého pojetí života?