Povzbuzení

P. Jakub Berka začíná svoji reflexi o svátosti manželství: "Nedávno jsem se díval do záznamů, koho jsem kdy oddal. Nedělám si statistiku, jenom si poznamenávám jména, abych na ně nezapomněl. Za každým jménem vidím životní příběh. Tu a tam na ně vzpomenu."

Slaďování orchestru zní nejdřív příšerně, trvá to, než se všechny disonance pročistí a dozrají k souzvuku. Také čas uvnitř rodiny se musí postupně synchronizovat, aby dozrál k souzvuku. V metafoře souhry orchestru a souhry v rodině je skryto mnoho analogií. Krásně o tom hovoří Ludmila Trapková v rozhovoru s Pavlou Louckou.

Společná práce přivedla rodinné terapeuty Ludmilu Trapkovou a Vladislava Chválu ke svatbě. Propojují zkušenosti psycholožky a lékaře, manželky a manžela, matky a otce, babičky a dědečka. Z jejich rozhovoru s Pavlou Louckou, který vyšel knižně pod názvem Muž a žena v rodině, vybíráme odpovědi týkající se svatby.

Kdo by neměl zkušenost s opakujícími se situacemi, při kterých nás zaplaví velmi silné emoce, většinou hněv, nebo smutek. Aniž o tom víme, prožíváme opět dávné zranění z dětství, jak ilustruje následující příběh. Možná i pro vás má psychoterapeut Benoît Rancourt dobrou zprávu: Podaří-li se vyslovit to, co dříve nemohlo být vysloveno, zvítězí přítomnost nad minulostí.

Začátek roku je časem zastavení, nových předsevzetí a obnovení dobrých úmyslů. Děti se v rodině cítí bezpečně, pokud tam panuje ovzduší pravé a vzájemné lásky manželů. Proto stojí zato si znovu připomenout, co jsme si kdysi slíbili a že láska sama od sebe nehoří.

Možná trochu nezvyklý příběh přinášíme v čase předvánočním. Jde o autentický vánoční dopis otce, který uveřejnil Stefano Guarinelli, doktor psychologie a kněz milánské diecéze, ve své knize Mezi mužem a ženou. Konkrétní zkušenost druhých nás ve chvíli, kdy jsme se svým trápením sami, může povzbudit.

Tvé dítě spí. Budeš ho v noci pozorovat. Je to tak krásné, ta nevinnost, která se vám narodila. Jsou to jesličky, které máš doma celý rok.

Známá česká psycholožka Jiřina Prekopová, autorka slavné knihy Malý tyran a tvůrkyně Terapie pevného objetí a Školy lásky v rodinách, na základě svých celoživotních zkušeností prohlašuje, že ze všeho nejdůležitější je, aby láska v rodinách proudila. Tam, kde schází bezpečí, nedaří se podle ní ani lásce.

To, co Jean Vanier říká obecně o životě ve společenství, můžeme vztáhnout i na manželství: „Když člověk vstupuje do nějakého společenství a neví, že tam vstupuje proto, aby se učil odpouštět a aby i jemu bylo sedmasedmdesátkrát odpuštěno – bude zklamán."

Při jedné návštěvě mi kamarádka povídala o tom, jak se v určitou chvíli zastavila a říkala si: „Máme tři děti, jsou velké, jedno je na vysoké škole, dvě na střední. Co teď s naším manželstvím? Najednou dostalo jiný ráz. Nemusím se s dětmi učit, nemusím řešit jejich další budoucnost, nemusím se o ně tak moc starat, nemusím s nimi trávit tolik času. Jak teď naložím se svým časem, co udělat pro to, aby náš partnerský vztah nezešedl?“

K pobavení i k zamyšlení doporučujeme druhou část staršího českého filmu Hry a sny, nazvanou Milenci z bedny. Vznikl na základě spolupráce Ludvíka Aškenazyho s režisérem dětských filmů Milanem Vošmikem. Literární předlohou filmu byly dvě povídky Malá vánoční a Milenci z bedny.

Pro děti je bezpečný domov hned po rodičích prvním pevným bodem jejich života. Je to ochranná skořápka, odborníci na rodinnou terapii používají termín sociální děloha, ve které dítě potřebuje dozrát k dospělosti. Ale i pro nás, dospělé zůstává domov základní potřebou.