Povzbuzení

Aby člověk uměl dobře žít s druhým, musí nejprve umět dobře žít sám se sebou. Abychom dokázali opravdu prožívat upřímný vztah, je třeba být v dobrém postavení vůči druhému. Vyrovnaný vztah se skládá ze dvou osob, které spolu tvoří společný prostor – ono "my".

Před lety mi kolega z manželské poradny vyprávěl příběh, který mu řekl jeho klient, jehož jméno bylo dejme tomu Karel. Karel vyprávěl: „ Se svojí ženou jsem žil již více než deset let a přestože chodím svědomitě do práce, pomáhám s dětmi, opravuji dům a částečně se starám i o domácnost, vnímal jsem, že se od sebe neustále vzdalujeme. Čím víc jsem se snažil, tím bylo vše horší. Hádali jsme se stále častěji, až jsme se dostali do začarovaného kruhu, ze kterého jsme neuměli vystoupit.“

Křížovou cestu se zaměřením na manžele připravil nejen pro své farníky pater Martin Sklenář. Přemýšlí o tom, jak jsou jednotlivá zastavení Ježíšovy poslední cesty také zastaveními našimi. Jako ukázku vybíráme zastavení šesté – setkání s Veronikou.

Skála, na které můžeme stavět dům našeho manželství, je střízlivé zhodnocení reality. Neměli bychom druhého vidět optikou svých soudů ani svých snů, které jsme si do svého partnera promítli. Často nepřijímáme toho druhého takového, jaký je, nýbrž takového, jakého bychom ho chtěli mít. A nerealisticky vidíme i sami sebe. Vůbec si nevšimneme, že ani my sami neodpovídáme vlastním ideálům. Základem vztahu nejsou totiž jen naše silné stránky, nýbrž i naše slabosti.

Ve starém Rusku přišla jednoho dne k rabímu Mose žena a stěžovala si trpce na svého muže: „Naše manželství je nanic. On už mě nemiluje. Už ani nevím, kdy mi naposledy projevil svou lásku.“ „Pošli ke mně svého muže,“ odpověděl rabín. Muž přišel a říká: „Naše manželství je nanic. Ona už mě nemá ráda, to je celá příčina. Už ani nevím, kdy mi naposledy dala najevo svou lásku.“ „Přijďte zítra oba spolu ke mně,“ odpověděl rabín.

Mark Twain jednou řekl, „Z dobrého komplimentu bych mohl být živ dva měsíce". Jestliže to budeme brát doslova, znamenalo by to, že šest komplimentů ročně by udrželo jeho citovou nádrž lásky ve stavu použitelnosti. Váš partner jich bude pravděpodobně potřebovat více.

Vstoupit do manželství bez jakýchkoli očekávání? To nejde, a jestliže od osob, které milujeme, také něco očekáváme, je to jen dobře. Uznáváme tak zároveň, že o tom druhém nevíme zdaleka všechno. Očekáváme-li něco od svého manžela či manželky, je v tom skryto přesvědčení, že nás ten, koho pravděpodobné známe ze všech lidí nejlépe, dokáže ještě něčím překvapit.

Možná to znáte: doma je dusno, domluva se nedaří a oba partneři by si nejraději zalezli někam do svého kouta. A pak jeden z vás přijde s nápadem se jít projít. Přes počáteční neochotu se nakonec vykopete a vyměníte uzavřený prostor uvnitř stěn za otevřený svět větru, stromů a oblohy. A může se stát, že změna prostředí pomůže změně vnitřního nastavení, jinému úhlu pohledu, porozumění sobě navzájem.

Co myslíte, že drží manželství pohromadě? Čím se liší šťastné páry od nešťastných? V jedné americké studii bylo dotázáno 351 manželských párů, které byly spolu již delší dobu, proč jsou spolu spokojené. Manželé byli požádáni, aby napsali do dotazníku výroky, které by nejlépe popsaly jejich manželství.

Před třemi lety nám s mojí ženou vyprávěli svůj nádherný příběh naši přátelé Soňa a Petr. „Byly teplé letní dny a já jsem pracoval v jedné soukromé firmě,“ řekl Petr, „kde mne nejvyšší šéf zrovna nemusel. A když se k tomu přidaly moje přirozená lidská pochybení a omyly, bylo jasné, že po roce a půl končím. V té době jsme se Soňou čekali třetí dítě, které jsme si moc přáli.

Věřím, že každá žena potřebuje být v souladu se svým manželem prostřednictvím hlubokého a důvěrného vztahu. Potřebuje kamarádství, harmonii a pocit sounáležitosti.

Mulláh Nasreddin zrovna seděl v čajovně, když mu jeden ze sousedů oznámil: "Chystám se oženit, Nasreddine. Nedokážu myslet na nic jiného. Ty ses nikdy nechtěl oženit?"