Povzbuzení

Na svatebních oznámeních se často objevují citace ze Starého zákona. V naší sbírce svatebních oznámení jsem jich našla celkem reprezentativní vzorek. Posílám je dál jako inspiraci pro přání nová, ale i pro potěšení a povzbuzení na manželské cestě.

Tři dny šel žebrák cestou necestou. Celou tu dobu neměl co do úst. Pak potkal druhého žebráka. Ten byl na tom obdobně. Šel též již tři dny cestou necestou a za celou tu dobu nic nejedl. Oba měli hlad. Pohleděli na sebe. Aniž by kdokoliv z nich pronesl jediné slovo, jeden vytáhl z batohu krajíček chleba – poslední "železnou zásobu". Rozlomil ho v půli a půlku dal druhému.

Slyšel jsem někde radu pro manžele, aby se společně modlili večer, než jdou spát. Když už manžel a manželka všechno vykonali a děti jsou vykoupané a uložené do postýlek, manželé by si měli sednout vedle sebe na postel a uvědomit si, že je spojuje svátostné manželství.

„Lidi toho naslibují, sliby jsou chyby, kdybys nesliboval a raději udělal.“ Naše nedůvěra ke slibům všeho druhu je zřejmá a někdy je opodstatněná. Ve vztazích s druhými lidmi, zvlášť s těmi nejbližšími, se ale potřebujeme o něco opřít, potřebujeme jistotu slibu.

Pro mnohé manžele je až bolestné, když si vzpomenou na dny své známosti. Tehdy se zdálo, že jeden druhému tak dobře rozumějí! Jak je to možné? Tehdy si totiž spolu povídali, otvírali jeden druhému svá srdce a měli velkou radost z toho, že chápou svého partnera i že on chápe je. Upřímnost jednoho vyvolávala otevřenost druhého. Muž objevoval, jaká je ve skutečnosti jeho snoubenka. A ona cítila, že jí její milý rozumí stejně jako ona jemu.

Bože, Otče, děkujeme ti za naše rodiny; za lásku, kterou sdílíme, a za radost z manželství.

Když se manželství vydaří, pak shodně jak manžel, tak manželka uvádějí, že to byly jejich rozhovory, co přispělo k dobrému vzájemnému vztahu. Když se manželství nevydaří, pak se může stát, že muž řekne: „Koupil jsem si psa. Tomu mohu něco vykládat, kdy chci, neskáče mi do řeči, pořád mne neokřikuje, nepřerušuje a nenapomíná – a nedává mi stále všelijaké chytré rady."

Padesátka na krku, pro jednoho se svět konečně pořádně otevírá, jiný už stříhá metr, jako by jeho jediným přáním bylo mít už vše bez velkých problémů za sebou. Skoro každý má však alespoň občas potřebu nahlédnout pár desítek let dopředu. Jaká budou, co bude s námi – v šedesáti, sedmdesáti?

Jedna žena, ještě mladá, propadla hluboké depresi. Přestala vycházet z domova; vstávat z postele jí začalo působit utrpení a vyčerpávalo ji, jídlo bylo pro ni trestem.

Obnova je základem manželství. Bez ní se vše stane rutinou, vztah zevšední. Lidi si pak nemají co dát, nejedou tím vlakem života spolu, ale po dvou kolejích vedle sebe.

Stále většímu počtu párů se nedaří stát se rodiči. Ať už je tato neplodnost dočasná či trvalá, jedná se o velmi bolestnou zkoušku, obzvlášť doléhající o prázdninách. Léto je doba radostných setkání s bratranci a sestřenicemi. „Moc rádi vidíme všechny své synovce a neteře," říkají Jakub a Kateřina, kteří už osm let marně usilují o to, aby měli dítě. „Ale bolest, že nemáme vlastní děti, pak pociťujeme ještě silněji než obvykle."

Máme si říkat úplně všechno? Jsou vztahy v manželství pravdivé jen tehdy, když před sebou manželé nic neskrývají?