Povzbuzení

Dobré vztahy v rodině se nerodí automaticky. Všechno pěkné se musí pěstovat, jinak by to mohlo zplanět nebo zahynout. Pro dobré manželství musí něco udělat jak muž, tak žena, a nemělo by to být jednou jedinkrát, ale každý den něco. Není marné se zaposlouchat do rad, které dává žena ženám. V daném případě Mona Hodgsonová v jednom rodinném časopise.

Vstoupit do manželství bez jakýchkoli očekávání? To nejde, a jestliže od osob, které milujeme, také něco očekáváme, je to jen dobře. Uznáváme tak zároveň, že o tom druhém nevíme zdaleka všechno. Očekáváme-li něco od svého manžela či manželky, je v tom skryto přesvědčení, že nás ten, koho pravděpodobné známe ze všech lidí nejlépe, dokáže ještě něčím překvapit.

Schopnost vytvářet si ideály se uvádí jako typická lidská vlastnost. Člověk je tvor, který nejen vidí skutečnost, ale dovede se nad ni povznést a postavit si jako vzor něco, co v této skutečnosti nebylo. Nejde jen o fantazii – o pouštění představivosti na dobrodružnou cestu ve chvílích uvolnění. U ideálů jde o tvořivou činnost. Platí to i o ideálech týkajících se manželství a rodiny.

Vnější pozorovatel vnímá ve způsobu manželského soužití určitou pravidelnost. Řád se může projevit v rozdělení pravomocí a povinností mezi muže a ženu. Projevuje se i v tom, jak se navzájem vítáme či loučíme, jak spolu mluvíme, jak se k sobě chováme beze slov – pohledy, doteky, přiblížením, oddálením. Nejde o to, zda je lepší příliš velké či malé množství pravidel manželského života, ale co se ukazuje jako dobré.

Pocházím z Českého středohoří, ze zahrady Čech. Mnohé, čeho jsem si v životě všiml, má něco společného se zahradou. Stejně jako zahradu ohrožují škůdci nebo plevel, také soužití lidí v rodině a manželství není bez ohrožení.

Intimní rozhovor mámy se čtrnáctiletým chlapcem obsahuje hlubokou pravdu. Může se stát povzbuzením pro ty, kdo také hledají odpověď na otázku, jestli se vdát nebo oženit. Jak poznat toho pravého, tu pravou.

V naší mluvě se často objevují rány pod pás, které ale žádný rozhodčí neodpíská. Vedou k hádkám a zůstávají po nich poranění, která nahlodávají naše vztahy. Prvním krokem ke změně je, uvědomit si, že jde o faul.

Za svobodna si každý myslí, že manželský život je jako letní den: nebe bez mráčků, slunce svítí nerušeně od rána do večera. Skutečnost však vypadá jinak. Ať chceme nebo nechceme, zjišťujeme – a často brzy po svatbě, že naše představy se zcela neshodují, že na různé věci máme různé názory a že máme odlišné snahy a záměry. Má-li se v manželství vytvořit společný postoj, názor či snaha, je třeba tyto odlišnosti řešit. V odborné terminologii jde o řešení rodinných konfliktů.

Známý francouzský kněz Guy Gilbert po desetiletí doprovází páry ke svatbě. Ve své knížce o rodině mimo jiné posílá do světa svoje malé i velké rady. Jeho osobní zkušenost z vlastní rodiny je pokladem, ze kterého čerpá.

Jeden dřevorubec právě skončil práci. Poněvadž byl pátek, pozval svého kamaráda, ať k němu zajde domů na pivo. Když přišli domů, zůstal dřevorubec předtím, než vešel, chvíli tiše stát před jedním stromem v zahradě. Pohladil kmen a pak se oběma rukama dotýkal větví. Výraz v obličeji se mu úplně změnil.

Známá americká novinářka strávila nějaký čas ve škole pro trenéry zvířat. Přineslo jí to nečekaně i nový pohled na sebe, na život a prospělo to i jejímu manželství. Svoje poznatky nabízí s nadsázkou a s humorem.

V jedné moravské rodině jsem viděl obraz. Byl na něm manželský pár. Byli krásní a líbali se! Když jsem se na obraz manželského štěstí díval, přemýšlel jsem o tom, jak bych já sám vyjádřil manželské štěstí. Ano, líbání je mimořádně krásné. Připadá mi však v manželství spíš jako vzácné koření. Vlastní „jídlo“ je jiného druhu. Kde je tedy „chleba“? – ve vzájemné spolupráci. Kooperace – jak se cizím slovem spolupráci říká – tvoří základní kameny manželského soužití. Poněkud vyšší rovině této spolupráce odpovídá tzv. pozitivní komunikace – sdělování kladných věcí v rozhovoru.