Čas známosti

Láska mezi dvěma bytostmi je dobrodružství, které stojí za to. Láska je středem všeho, to ona dává každé bytosti sílu žít. To ona každého zmámí. To ona působí, že člověk dokáže převrátit hory a překonat propasti. Když je člověk sám, není skutečně sám sebou, sám si nevystačí. Náš život se odvíjí skrze druhého člověka, který má klíče k naší budoucnosti.

Díky poznatkům neurovědy můžeme lépe porozumět rozdílům mezi mužstvím a ženstvím. Podle dr. Caroline Leaf mohou tyto rozdíly vytvořit v manželství skvělou týmovou dynamiku, která nám umožní rozšířit úhel pohledu, takže společně uděláme daleko víc, než každý sám.

V dlouhodobém vztahu se nedá zabránit tomu, abychom se čas od času nedotkli partnerova bolavého místa. Partneři by si proto měli stanovit základní pravidlo: zranění se nezastírají a ke skutečnému smíření by mělo dojít pokud možno ještě týž den. Čím déle v sobě poneseme hněv ze „zapomenutých“ zranění, tím obtížnější bude smíření.

John Gottman, emeritní profesor psychologie washingtonské university, se výzkumem manželství a rodinných vztahů zabývá déle než čtyřicet let. Na základě pouhých patnácti minut naslouchání a sledování rozhovoru partnerů dokáže předpovědět, zda se pár rozvede.

Mladí lidé dnes často prohlašují, že ještě nejsou dost zralí na to, aby měli děti. Filozofie ukazuje, že jde o omyl. Podle profesora Jana Sokola člověk může dozrát jedině tím, že se začne o někoho starat a to, co dostal, předává dál.

Tradice žádání o ruku nevěsty se postupně proměňuje. Obvykle žádal mládenec rodiče o ruku jejich dcery, a pak se slavily zásnuby. V současnosti většinou nejprve požádá o ruku svoje děvče, zasnoubí se, a pak teprve řeší, kdy a jak to mají oznámit rodičům. Univerzální recept neexistuje, aspektů, které ovlivňují rozhodnutí jak doma svatbu oznámit, je celá řada, a je jen na vás dvou, jak se rozhodnete.

„Já …, odevzdávám se Tobě …, slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost…“ Slova, která se manželům vrývají hluboko do paměti a zásadně mění naše životy. Dávají jistotu a stabilitu. Proč tedy není víc lidí, kteří seberou odvahu a vysloví je?

Zasnoubení je „přátelství, které se rozhodlo“, píše Karel D. Skočovský ve své knížce Zasnoubení čas milosti. Mimo jiné zde uvádí sedm věcí, které je dobré stihnout před svatbou.

Než se oženíš / vdáš, ptej se, zda svého partnera skutečně miluješ a zda máš dostatečně reálnou představu o manželství. Nezapomínej na příbuzné svého partnera, ale neber je také příliš vážně. Patří na druhé místo. Uvědom si, že svatba je pouze úvod k "dobrodružství", které začíná teprve potom. Zvykni si říkat: "Je mi líto. Odpusť, prosím."

Při jedné návštěvě u přátel se otevřelo hodně hluboké téma. Petra řekla: „Jdeme od sebe, již jsme si tak cizí, že to nemá smysl, trápíme jeden druhého. Asi bude každý z nás šťastnější s někým jiným. Prostě to nevyšlo,“ a odmlčela se. „Máme dvě malé děti, kterým to budeme muset vysvětlit a pro které to bude veliká a bolestná změna. A tebe jsem chtěla poprosit, jestli bys nám neporadil, jak to udělat co nejlépe,“ řekla Petra a povzdechla si.

Přestože máme dvě uši, někdy neslyšíme nic. Jindy zase slyšíme víc, než bylo řečeno a nebo něco úplně jiného, než se nám ten druhý pokoušel sdělit. Záleží totiž na tom, v jaké rovině, či jakým "uchem" jsme zvyklí naslouchat.

Nejčastějším argumentem těch, kteří spolu žijí nesezdaní, bývá – nepotřebujeme papír na naši lásku. Přesto i v dnešní době mnozí zakoušejí, že manželství posouvá vztah dál. Pokusili jsme se shromáždit důvody ke svatbě, některé zazněly v rámci kurzu společné přípravy na manželství, jiné z úst snoubenců před svatbou.