Čas známosti

V hudbě jsou tóny, které ladí a tóny, které jsou v disharmonii. Je možné se domnívat, že slovo „nuda“ a slovo „manželství“ patří do této druhé skupiny – jsou v disharmonii. A přece se setkáváme s lidmi, kteří si po skončení zaměstnání nejprve zajdou do hospody, protože „doma je to nuda“. Nudí se nejen muži, ale i ženy. „Pořád jen vařím, peru a uklízím, mám toho už dost, je to nuda,“ slyšíme z úst maminky tří dětí.

Jedna siouxská pověst vypráví, že Silný Býk a Svěží Rosa přišli ruku v ruce za kmenovým šamanem a požádali ho: „Milujeme se a chceme se vzít. Ale milujeme se tolik, že od tebe chceme radu, která nám zaručí, že budeme navždy spolu, že vytrváme jeden druhému bok po boku až do smrti. Co máme dělat?“

Podnětů pro to, co bychom neměli dělat, aby bylo naše manželství dobré, je mnoho. Řada z nich má obdobnou hodnotu jako lék. Ten však je zapotřebí nejprve spolknout, aby mohl účinkovat. S níže uvedenými radami Jara Křivohlavého je to obdobné.

Nejčastějším argumentem těch, kteří spolu jen tak žijí, bývá – nepotřebujeme papír na naši lásku. Přesto i v dnešní době mnozí zakoušejí, že manželství posouvá vztah dál. Pokusili jsme se shromáždit důvody ke svatbě, některé zazněly v rámci kurzu společné přípravy na manželství.

Společná práce přivedla rodinné terapeuty Ludmilu Trapkovou a Vladislava Chválu ke svatbě. Propojují zkušenosti psycholožky a lékaře, manželky a manžela, matky a otce, babičky a dědečka. Z jejich rozhovoru s Pavlou Louckou, který vyšel knižně pod názvem Muž a žena v rodině, vybíráme odpovědi týkající se svatby.

Domácí násilí není pouze soukromou záležitostí dvou dospělých. Týká se i ostatních členů rodiny – hlavně dětí, které jsou bezmocnými svědky traumatického pouta. Jednou vidí mámu a tátu ve fázi líbánek, jenže druhý den táta dostane záchvat zuřivosti a mámu zbije. Je velmi pravděpodobné, že v dospělosti také propadnou destruktivnímu chování anebo navážou vztah s agresorem. Cyklus se může opakovat po řadu generací.

Klinická psycholožka Lindsay C. Gibson se ve své praxi zaměřuje na práci s dospělými dětmi emočně nezralých rodičů. Ukazuje, že emoční zanedbávání v dětství vede k bolestné emoční osamělosti, která může mít dlouhodobý negativní dopad na to, jaké vztahy a intimní partnery si volíme. Jak se uzdravit z bolesti a zmatku, pramenících ze vztahu s rodičem, který odmítá citovou blízkost?

Myšlenka uspořádat v týdnu kolem svátku sv. Valentina velkou kampaň, která by nejen manželským párům, ale i celé společnosti připomněla, že manželství je vzácnou hodnotou a je třeba o něj pečovat, se zrodila v roce 1996 ve Velké Británii. Zakladatel a zároveň ředitel Národního týdne manželství – Richard Kane – prý byl ohlasem velmi překvapen. V současné době kampaň probíhá v dalších osmnácti zemích světa.

Jak budujeme důvěru se svými partnery? John Gottman zjistil, že důvěra se buduje po kratičkých chvilkách, které označuje jako okamžiky „posuvných dveří“. V kterékoli interakci existuje možnost navázání spojení se svým partnerem, nebo odvrácení se od něho. Brené Brownová zase hovoří o sbírce skleněných kuliček.

Představme si klaviaturu pocitů, podobně jako na pianu. I tam máme spoustu různých kláves, které vytvářejí různé tóny. Vysoké a hluboké, měkké a tvrdé, pronikavé a bohaté, půltóny, známé tóny i ty, které neslýcháme tak často… Žádný z tónů není lepší ani horší než ostatní. Ovšem, abychom dokázali hrát symfonii svého života, potřebujeme celou klaviaturu.

Domníváte-li se, že po svatbě zůstanete spolu sami dva, mýlíte se. Ať už se vám to líbí nebo ne, berete si celou rodinu. Manželovi i manželčini rodiče budou očekávat, že se stanete součástí jejich životů.

Co je pro nás oddanost? Jak vypadá? Naše představy souvisí úzce s tím, jakou zkušenost jsme si odnesli ze své původní rodiny. Pro někoho to znamená pozornost a to, že se s druhým cítí bezpečně, pro jiného, když partner skutečně udělá to, co říká. Není to jen formální sexuální věrnost. Znamená to dát své slovo a skutečně mu dostát. Oddanost ve vztahu je něco, pro co se rozhodujeme znovu a znovu každý den.