PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Identita manželky je najednou pryč

2.11.2019

Identita manželky je najednou pryč Téměř každou vdovu zaskočí, když je po mnoha letech v manželství najednou zase svobodná jako dřív, jenže mnohem smutnějším způsobem. Už samotné slovo „vdova“ člověku evokuje beztvaré černé šaty, žal a celoživotní truchlení. Žádná žena nechce být vdovou, a navíc nás na takovou roli v životě nikdo nepřipravuje. Člověk si nepředstavuje, že jednou zůstane sám nebo ovdovělý.

V případě náhlé smrti zažíváte šok, kdy vás život ze dne na den obral o roli manželky, ve které jste byla bezpečně zabydlená. Pokud máte děti, ze dne na den jste se ze spokojeného člena úplné rodiny stala osamělou matkou.

Přicházíme o útěchu a jistotu

Když člověk v životě přijde o útěchu a jistotu, která vyplývá z určité role, nutně ho přepadne úzkost, stres a pocit vykořenění. Možná vás přepadá panika: „Co teď budu dělat? Jak se řeší tahle a tamta situace?“ Nějaký čas potrvá, než si zvyknete na novou roli. Většinou se říká, že k zotavení z tak velkého emočního traumatu, jakým je ztráta životního partnera, člověk potřebuje celé dva roky. V případě náhlé smrti to může trvat ještě déle.

Truchlení je dlouhodobý proces

Jakmile se smíříte s tím, že truchlení bude dlouhodobý proces, možná se zklidníte a přijmete jako danost, že v tuhle chvíli nejste ve své kůži. Prožila jste velké trauma a k uzdravení potřebujete čas. Některé vdovy říkají, že jim trvalo pět nebo šest let, než se zase cítily být samy sebou. Stojí za zmínku, že řada ovdovělých žen vstoupí několik let po manželově smrti do nového dlouhodobého vztahu nebo se vdá. Zpracovaly trauma ze ztráty nejbližšího člověka, víceméně se s ní smířily a naučily se žít v nové roli.

Najednou jsem se neměla o koho starat. Když manžel zemřel, bloumala jsem po domě a přemýšlela, co mám dělat. Přitom jsem chodila na plný úvazek do práce. V poslední době jsem si totiž zvykla, že veškerý čas mimo zaměstnání trávím péčí o něj. Noreen, 49

Byla jsem hrdá na to, jaký manžel je a co dělá, a cítila jsem se být jeho součástí. Když zemřel, bylo to pro mě podobné, jako když člověk přijde o nohu nebo ruku. Zmizí kus vás, nikdy se už nevrátí, a vy se tím stáváte někým trochu jiným. Měla jsem pocit, že moje já už není úplné. Irene, 72

Hrozně mi vadilo, že jsem najednou osamělá matka. Přiznám se, že jsem vždycky byla hrdá na to, že jsme s mužem překonali všechny krize, protože jsme se měli doopravdy rádi a protože nám záleželo na tom, abychom byli dobří rodiče. Teď jsem musela všechno zvládnout sama – jako ty rozvedené matky, které jsem vídala, jak celé uštvané vyzvedávají děti ze školy. Angie, 42

Moc mě těšilo být Royovou ženou. Neměla jsem pocit, že mě náš vztah nějak omezuje nebo spoutává. Chtěla jsem mu být nablízku, žít s ním a pro něj, jít s ním po cestě života. Když zemřel, moje identita manželky byla najednou pryč. Trvalo mi několik měsíců, než jsem si plně uvědomila, že mi chybí nejen Roy, ale že se mi stýská také po samotné roli manželky. Pokoušela jsem se tu mezeru zaplnit něčím jiným, třeba běháním nebo pomocí organizacím, které se zabývají bojem proti rakovině. Pomáhalo to, ale manželství, které pro mě bývalo tak cenné, mi to samozřejmě nenahradilo.

Kristin Meekhof a James Windell: Knížka pro vdovy na prvních pět let. Cesta domů 2017.

Autor: Meekhof, Kristin  |  Štítky: manželka, manželství – etapy, smrt  
Sekce: Úmrtí partnera   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články