Úmrtí partnera

K životu v rodině neodmyslitelně patří nejen začátek života, ale i jeho konec. Právě v péči o své nejbližší, býváme často nejistí. Nezanedbáme něco podstatného? Budeme to umět? Vydržíme se silami? Poznáme, až nastane konec? Nabízíme odpovědi odborníků na nejčastější otázky a jejich zkušenost, že nejde jen o smutek, bolest a ztrátu: Umírání, stejně jako zrození, je pro celou rodinu velkou příležitostí k pozitivním prožitkům.

Angelika Daikerová léta doprovází truchlící. Pomáhá jim chápat nejrůznější pocity a situace, související se ztrátou blízkého člověka, a přijmout je do vlastního životního příběhu. Ukazuje také, že nový vztah neznamená, že ten starý hodíme za hlavu.

Známý psychoterapeut Irvin D. Yalom se svou manželkou Marylin napsali knihu o smrti a životě. Střídali se v psaní kapitol a v podobě deníku zachytili obtížné dny a měsíce závěru společného života. Když Marilyn odešla, Irvin i jejich děti společně oslavili její život a v závěrečné části knihy Irvin píše o tom, co přišlo s čerstvým vdovstvím.

V každé volbě se učíme něčeho se zříci. Manželství je také velkou školou ztrácení a odříkání. Ať už je to volba partnera, přijetí dětí i jejich odcházení. Zmiňuje to Franz Jalics ve své knize věnované úvodu do kontemplativního postoje. Cestu ztrácení musí nastoupit všichni lidé.

Veronika Hurdová byla ve čtvrtém měsíci těhotenství s třetím dítětem, když jí náhle zemřel manžel. Rok sbírala odvahu, aby svoje prožitky a myšlenky zachytila. A tak vznikla její kniha Moje milá smrti. Skrze svůj osobní příběh by chtěla zprostředkovat, že smrt se dá vnímat i jinak než jako ztráta. Že vedle hlubokého zármutku lze zažívat i hluboké, dech beroucí štěstí.

Bude to po manželově smrti skutečně zase jednou pěkné? Sice jinak, ale přece jen pěkné? Mnozí budou trvat na tom, že Ne! Nikdy! Jiní budou váhat: Možná by to zase mohlo být pěkné… Odpovědi se budou lišit. Někteří už v životě nic hezkého neobjeví. Ale protože krása má něco společného s hleděním, Angelika Daikerová se odvážila ještě jiného pohledu.

Možná jste podobnou větu také slyšeli z úst někoho blízkého, kdo byl na konci své životní pouti. Neville Smith se ve své knize Šedesátka není hřích zabývá nejrůznějšími situacemi, do kterých se můžeme dostat. Mimo jiné se svěřuje se svojí zkušeností s vlastním otcem a nabádá, abychom se pokud možno snažili vyvarovat nedořešených záležitostí a snažili se je vysvětlit, dokud je čas.

Jaké to je, když někdo umře? Proč musejí lidi umírat? Takové nebo podobné otázky na nás čekají zvlášť v čase podzimních svátků, tzv. dušiček. Děti by měly dostat jasnou a srozumitelnou odpověď a cítit blízkost matky nebo jiné blízké osoby. Problém často nastává u nás dospělých, když v důsledku vlastního strachu před skutečností smrti zavíráme oči.

Téměř každou vdovu zaskočí, když je po mnoha letech v manželství najednou zase svobodná jako dřív, jenže mnohem smutnějším způsobem. Už samotné slovo „vdova“ člověku evokuje beztvaré černé šaty, žal a celoživotní truchlení. Žádná žena nechce být vdovou, a navíc nás na takovou roli v životě nikdo nepřipravuje. Člověk si nepředstavuje, že jednou zůstane sám nebo ovdovělý.

Život manželství můžeme rozčlenit do několika etap. Zde vyjdeme z celkem jednoduchého dělení:

"Zase to může být pěkné, ale jinak." Ten kdo truchlí pro milovanou osobu něčemu takovému těžko věří. Člověk někdy musí urazit dlouhou a bolestnou cestu, než dokáže dát prostor legitimnímu zármutku a začne hledat cestu zpátky k životu.

Manželské páry, které si navzájem slíbily věrnost v dobrém i zlém až do smrti, potkávají také pracovníci služeb Domácí péče. Jejich příběhy najdeme mezi mnoha dalšími, které zachytila ředitelka Charity-Chodov Eva Černá v milé knížce Sestřičky na cestách.