Zase to může být pěkné
1.11.2021
Bude to po manželově smrti skutečně zase jednou pěkné? Sice jinak, ale přece jen pěkné? Mnozí budou trvat na tom, že Ne! Nikdy! Jiní budou váhat: Možná by to zase mohlo být pěkné… Odpovědi se budou lišit. Někteří už v životě nic hezkého neobjeví. Ale protože krása má něco společného s hleděním, Angelika Daikerová se odvážila ještě jiného pohledu.
Znovu se otvírat kráse
Možná to už nebude pěkné v tom smyslu, jak jsme to chápali dřív, kdy bylo hezké pouze to, co odpovídalo jasným estetickým představám a našemu vlastnímu pojetí. Krásné je někdy i to, co se nám nelíbí hned na první pohled, ale co odhalí svou krásu teprve po delším a intenzivním prodlévání a hledění. Má-li to být zase „pěkné“ – a každý si pod tím představí něco jiného – potřebujeme proměněný pohled na vlastní život. Pokud se to staré ocitlo v troskách a náš pohled ulpívá jen na těchto ruinách, krása se skutečně nemůže projevit. To pěkné je pak opravdu pryč; nebo to prostě nechceme vidět. Poněvadž to bolí. Jen pozvolna se otvíráme něčemu krásnému, ať už je to květina, obraz či hezky prostřený stůl.
„Hledět kráse do očí“ jak píše ve svých verších básnířka Rose Ausländerová, je těžké, když člověk, se kterým se chceme o krásu podělit, už nežije. Možná krásu už vůbec nechceme vidět proto, že bolest z toho, že ji nemáme s kým sdílet, je příliš veliká. Jen zvolna se učíme vidět věci nové, znovu se otvírat kráse.
Truchlení může být přítomno i v tom nejhezčím okamžiku
Okamžiky, v nichž je zase hezké žít, mohou zasahovat do truchlení. Stejně tak může být truchlení přítomno i v tom nejhezčím okamžiku. Smutek a krása se začnou navzájem prostupovat. Když se smutek intenzivně stýká s krásou, může vzniknout něco třetího, tak jako slunce spolu s deštěm vytvoří duhu. Duha začne být krásná, ba vůbec viditelná, když se sluneční paprsky začnou lámat v dešťových kapkách. Ten, kdo odmítá cokoli jiného než se vyhřívat na plném slunci, se bude na déšť zlobit. Slunce společně s deštěm ale dokáže vykouzlit na nebi onu fascinující hru barev, která je biblickému člověku znamením Boží věrnosti, jež trvá i po té největší katastrofě – potopě. Aby ale Noe dokázal toto znamení objevit, musel pozvednout oči a trpělivě vyhlížet konec katastrofy. Proto jde o to, aby truchlící člověk zase pomalu začal zvedat zrak a „čerpat krásu přes ochranný filtr smutku.
Jak náročnou činností může čerpání krásy být, kolik beznaděje a rezignace tomu předchází, o tom vypráví příběh o vdově ze Sarepty, jak jej zachycuje 1. kniha Královská. Ve džbánech viděla jen ubohý docházející zbytek mouky, než se jí otevřely oči a ona uviděla, že jí je dost. Přinejmenším tolik, aby to stačilo na živobytí. Bylo jí dost k životu! Možná je tedy i nová plnost přece jen reálná!
Daikerová, Angelika: Život po ztrátě manžela. Karmelitánské nakl. 2015.
Autorka už léta doprovází truchlící, šetrně zpracovává získané zkušenosti. Pomáhá vdovám chápat nejrůznější pocity a situace, související se ztrátou blízkého člověka. Otevírá před nimi nové perspektivy, jak by mohl jejich život pokračovat, aniž by bolest násilím potlačily.
Autor: Daikerová, Angelika | Štítky: naděje, radost, smrt, smutek, smysl života
Sekce: Úmrtí partnera
| Tisk
| Poslat článek známému
