Věrnost

Součástí svatebního obřadu v kostele je také žehnání snubních prstenů. Novomanželé si je vzájemně předávají se slovy: „… tento prsten je znamením věrnosti.“

Manželské páry, které si navzájem slíbily věrnost v dobrém i zlém až do smrti, potkávají také pracovníci služeb Domácí péče. Jejich příběhy najdeme mezi mnoha dalšími, které zachytila ředitelka Charity-Chodov Eva Černá v milé knížce Sestřičky na cestách.

Nevěra mužů i žen není dnes nic neobvyklého. Odhaduje se, že asi padesát procent provdaných a ženatých se během manželství dopustilo nevěry. Jestliže je výskyt nevěr a mimomanželských vztahů tak velký, měli bychom o tom otevřeně hovořit a zajímat se, co dělat, když se „to“ stane.

„Lidi toho naslibují, sliby jsou chyby, kdybys nesliboval a raději udělal.“ Naše nedůvěra ke slibům všeho druhu je zřejmá a někdy je opodstatněná. Ve vztazích s druhými lidmi, zvlášť s těmi nejbližšími, se ale potřebujeme o něco opřít, potřebujeme jistotu slibu.

Lze říci, že rodina žije ze slibu lásky a věrnosti, který si muž a žena vzájemně dávají. Obsahuje závazek přijmout děti a vychovat je, ale uskutečňuje se také péčí o staré rodiče, ochranou a opatrováním nejslabších členů rodiny, vzájemnou pomocí při uskutečňování vlastních vloh a přijetím vlastních omezení.

Ve filmu Smím prosit? Shall we dance režiséra Petera Chelsoma (USA, 2004) je pěkný dialog mezi manželkou Susanne Sarandon a soukromým detektivem, kterého si najala, aby zjistil, co její manžel Richard Gere vyvádí. Ukáže se, že chodí na hodiny tance... Na detektivovu otázku: Proč se lidé berou? Manželka odpovídá:

Společná odpovědnost manželů za jejich děti je jedním z nejpřesvědčivějších argumentů pro nerozlučitelnost manželství. Věrnost však můžeme vztáhnout přímo k základnímu smyslu lásky. Na rozdíl od zvířat člověk postrádá bezpečí instinktivního chování v jasně definovaném a konkrétním prostředí.

V diskusích na téma rozvodů v církvi se takřka vždy objeví argument typu: "Je nelidské a tvrdé, když církev požaduje věrnost až do smrti i po lidech, kteří už k sobě navzájem dávno nic necítí a jenom ubližují jeden druhému." Takové uvažování se zdá velmi šlechetné a laskavé, a leckdo proto podléhá přitažlivosti onoho chápavého tónu...

1609. Bůh ve svém milosrdenství neopustil hříšného člověka. Utrpení, vyplývají z hříchu, „bolesti těhotenství" (Gn 3,16), práce „v potu tváře" (Gn 3,19) jsou také léky, které oslabují škody hříchu. Po pádu člověka napomáhá manželství překonat sklon uzavřít se do sebe, sobectví, shon po vlastní rozkoši; pomáhá otevírat se vůči druhému, vzájemně si pomáhat a dávat se.

1643. "Manželská láska ... zahrnuje všechny stránky osoby. Týká se těla a pudů, síly citů, smyslů, touhy ducha a vůle. Je hluboce zaměřena na osobní jednotu, která společenstvím v jednom těle vede manžele k tomu, aby se stali jedno srdce a jedna duše. Vyžaduje nerozlučitelnost a věrnost v definitivním vzájemném odevzdání a je otevřena pro plození. Jedním slovem, jde o normální vlastnosti každé přirozené manželské lásky, ale přece s novým obsahovým významem, který ji nejen tříbí a upevňuje, ale povznáší ji tak vysoko, že se stává vyjádřením zvláštních křesťanských hodnot" (FC 13).

... Těm, kdo v naší době pokládají za těžké nebo přímo nemožné připoutat se na celý život k jednomu člověku, a těm, kdo se nechávají strhnout kulturním proudem, který odmítá nerozlučitelnost manželství a otevřeně se posmívá závazku manželů k věrnosti, musí církev přinášet radostné poselství o definitivnosti manželské lásky, jež má svůj základ a svou sílu v Ježíši Kristu (srov. Ef 5,25).