Věrnost

V diskusích na téma rozvodů v církvi se takřka vždy objeví argument typu: "Je nelidské a tvrdé, když církev požaduje věrnost až do smrti i po lidech, kteří už k sobě navzájem dávno nic necítí a jenom ubližují jeden druhému." Takové uvažování se zdá velmi šlechetné a laskavé, a leckdo proto podléhá přitažlivosti onoho chápavého tónu...

1609. Bůh ve svém milosrdenství neopustil hříšného člověka. Utrpení, vyplývají z hříchu, „bolesti těhotenství" (Gn 3,16), práce „v potu tváře" (Gn 3,19) jsou také léky, které oslabují škody hříchu. Po pádu člověka napomáhá manželství překonat sklon uzavřít se do sebe, sobectví, shon po vlastní rozkoši; pomáhá otevírat se vůči druhému, vzájemně si pomáhat a dávat se.

1643. "Manželská láska ... zahrnuje všechny stránky osoby. Týká se těla a pudů, síly citů, smyslů, touhy ducha a vůle. Je hluboce zaměřena na osobní jednotu, která společenstvím v jednom těle vede manžele k tomu, aby se stali jedno srdce a jedna duše. Vyžaduje nerozlučitelnost a věrnost v definitivním vzájemném odevzdání a je otevřena pro plození. Jedním slovem, jde o normální vlastnosti každé přirozené manželské lásky, ale přece s novým obsahovým významem, který ji nejen tříbí a upevňuje, ale povznáší ji tak vysoko, že se stává vyjádřením zvláštních křesťanských hodnot" (FC 13).

... Těm, kdo v naší době pokládají za těžké nebo přímo nemožné připoutat se na celý život k jednomu člověku, a těm, kdo se nechávají strhnout kulturním proudem, který odmítá nerozlučitelnost manželství a otevřeně se posmívá závazku manželů k věrnosti, musí církev přinášet radostné poselství o definitivnosti manželské lásky, jež má svůj základ a svou sílu v Ježíši Kristu (srov. Ef 5,25).