Aby každý doma plnil svou roli

8.2.2021

Aby každý doma plnil svou roli „Dítě znamená pro manželství doslova seismické otřesy,“ píše americký psycholog John M. Gottman ve své knize Sedm principů spokojeného manželství. Ve většině případů tyto otřesy bohužel přináší změny k horšímu. Dětem a manželství se věnuje letošní Národní týden manželství, který probíhá od 8. do 14 února.

Znamená-li příchod dítěte do rodiny zemětřesení, jak s těmi seismickými otřesy naložit? Jak zachránit, co dosud pevně stálo, případně jak znovu zbudovat, co při zemětřesení spadlo?

Jana Šilhavá, vedoucí Centra pro rodinu Arcibiskupství pražského (www.manzelstvi.cz), konstatuje, že po narození dítěte se páru změní život – o tom není pochyb. Na zmíněném webu doporučuje, aby novopečení rodiče nepřestali spolu dál budovat partnerství, protože právě s příchodem prvního potomka se cesty muže a ženy mohou začít rozcházet. A dále jmenuje, co dítě přináší pozitivního, ale také co narození potomka mladým manželům bere: vedle bezstarostnosti jsou to čas, svoboda, soukromí, spánek, pohoda ve vztahu, peníze nebo třeba iluze o sobě.

Když nespokojenost roste

Americký psycholog Gottman uvádí, že plných 67 procent žen pozoruje v prvním roce po narození obrovský propad spokojenosti s manželstvím. Na muže dopadá nespokojenost později – až se začne projevovat, jak je manželka nešťastná. „Toto rozladění má celou řadu důvodů – nevyspání, pocit zahlcení a zároveň nedocenění, vysoká zodpovědnost za péči,“ píše Gottman a klade si otázku: Co u těch zbývajících 33 procent (ze 130 zkoumaných párů) bylo jinak, že tyto otřesy nezaznamenaly nebo se ženy-matky cítily ještě šťastnější a spokojenější než dřív? „Zatímco žena bere nový smysl rodinné sounáležitosti, rozšířený na novorozené dítě, automaticky za svůj, manžel často vidí nadále jen staré dobré ‚jen my dva‘. S nelibostí se dívá, jak málo má na něj žena času, jak je pořád unavená. Má dítě rád, ale chce zpátky svou ženu. Odpověď na toto dilema je velice jednoduchá: manželku už zpátky nedostane – nezbývá mu, než do jejího nového království vstoupit s ní,“ píše v knize Gottman.

Terapeutka Dagmar Güttnerová, která spolu s manželem koordinuje tzv. Manželské večery (www.manzelskevecery.cz), líčí podle zkušeností další situace, které při oněch seismických otřesech zhoršují statiku manželství: „Zažila jsem, že matky napomínají čerstvé otce, jak dělají to či ono špatně, nebo je k miminku nepustí. Muži se pak cítí méněcenní, stáhnou se a přestanou pomáhat.“ Vzpomíná, že i ona sama se musela ukáznit, aby přijala, že manžel se stará „jinak“ než ona.

Na druhé straně jsou muži, kteří se do péče o miminko nezapojují, protože „je to ženská záležitost“. Tam pomůže, když budou znát jiné otce, kteří se starají a považují to za normální. Güttnerová odkazuje na amerického teologa a spisovatele Tima Kellera, který v knize Smysl manželství popisuje konkrétní situaci: Manžel měl dlouhou dobu pocit, že když musí přebalovat miminko, manželka ho zanedbává a neprojevuje mu lásku, protože jeho máma projevovala lásku v rodině tím, že se starala o všechny praktické věci. Ona se zase domnívala, že když on dítě nepřebalí, nemá ji vlastně rád, protože u nich doma přebaloval táta. Nedorozumění bylo způsobeno odlišnými přístupy v rodině a bylo třeba si to pojmenovat.

Dagmar Güttnerová doporučuje, pokud to jen trochu jde, dělat si čas jen sami na sebe, aby muž věděl, že manželku s příchodem dětí neztratil a pouto mezi nimi trvá. I kdyby to byla jen hodinová procházka mezi kojením, zatímco babička pohlídá spící miminko. Příležitostí „být jen sami“ mohou být i Manželské večery, které se v tuto chvíli pořádají online.

Použijeme-li ono přirovnání seismických otřesů, může se stát, že s narozením dítěte je stavba narušena, ale hroutit se začne až po letech. Güttnerová mluví o manželích, kteří začali mít problémy až po narození druhého dítěte. Neřešili je nebo si s nimi nevěděli rady. Přišli až za dalších deset let, kdy už si žena jen ujasňovala, že chce odejít. Ale terapeutka vypráví také o lidech, jejichž stavba téměř „spadla“. Prostřednictvím párové terapie a Manželských večerů se jim však podařilo manželství znovu vystavět – s úplně novými přístupy. A podíleli se na tom oba. „Může se totiž stát, že se původní stavba otřese, protože jeden z páru tam nemá žádné slovo,“ podotýká terapeutka.

Děti jako stabilizátor

Děti však samozřejmě přinášejí též radost, štěstí, hezké zážitky, naplnění vztahu, smysl společného života, budoucnost, ale třeba i osobní rozvoj rodičů, nové zkušenosti, změnu, hrdost – jak upozorňuje Jana Šilhavá. Marie Nováková, psycholožka a mluvčí Národního týdne manželství, k tomu doplňuje, že podle statistik jsou děti určitým stabilizátorem manželství: „Nejvíc rozvádějících se párů je bezdětných. Je-li tam jedno dítě, rozvodovost klesá zhruba o deset procent. Čím víc dětí, tím nižší rozvodovost. Dodala bych i z praxe, že to seizmické ohrožení působí podle toho, jak je náš vztah pevný, jak jsme zvyklí věnovat se nejen sami sobě. Dítě nás totiž učí nesobeckosti, učí, že jsme rozdílní, že se máme doplňovat.“ V zájmu dítěte podle ní je, aby otec plnil roli otce a matka roli matky. Cílem není soupeřit ani vychovávat děti stejně jako partner. 

Psycholožka Nováková vypráví o osmnáctiletém mladíkovi, který byl úspěšný ve studiu, měl dobře placenou práci, líbil se děvčatům, a přesto trpěl depresemi a sklíčeností. Příčinou bylo, že se jeho rodiče rozváděli: „Ztratil pocit, že může něčemu věřit. Rozvod rodičů vnímal jako ohrožení bezpečí i své schopnosti vytvořit trvalý vztah.“ A dál vypráví o tříletém chlapečkovi, který byl při nástupu do školky neoblíbený, agresivní nebo pasivně agresivní, plakal a křičel. Když přišla Marie Nováková do jejich rodiny, pochopila, že dítě jen kopíruje způsob komunikace, který zná z domova. Byla tam jakási skrytá soupeřivost, kritičnost, podrážděná mluva zvýšeným hlasem. „Jakmile se přenastavil způsob komunikace doma, rodiče snížili hlasitost, dělali větší pauzy při mluvení, vyladili úsměv, zařadili ocenění druhého, během pár měsíců se i chlapec změnil. I pro mne bylo velkým překvapením, jak rychle to fungovalo,“ říká psycholožka. 

Často je určitý způsob komunikace či chování natolik zažitý, že není snadné ho změnit. A jak upozorňuje Nováková, když to mezi rodiči úplně neklape, nestačí si říct, že by to měli řešit kvůli dětem. Musí to řešit kvůli sobě. „Dítě stabilizuje, když partneři kladou jeden druhého na první místo – a společně se věnují dítěti. Jak se dítě cítí stabilní nebo nestabilní v životě, může začínat už v prenatálním věku. Skrze matku si dítě tvoří vztah k otci. Takže pokud chce otec udělat pro své dítě něco dobrého, miluje matku už před jeho narozením,“ uzavírá Nováková. 

Kateřina Šťastná, napsáno pro Katolický týdeník 2021/č. 6.

Autor: Šťastná, Kateřina  |  Štítky: děti, krize v manželství, matka, otec, růst, změny  
Sekce: Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články