Mám vztek

28.1.2019

Mám vztek Jako rodiče jsme hněvivými projevy dětí často zaskočení a zmatení. Přáli bychom si, aby se „to odnaučily“. Přitom za projevy hněvu se nejčastěji skrývá vyjádření nějaké potřeby, očekávání a přání. Naším úkolem je naučit děti, ale především sebe, vyjadřovat hněv způsobem přiměřeným situaci, srozumitelně a přijatelně pro druhého člověka.

Hněv je přirozenou reakcí na nespravedlnost, na pocit ohrožení. Znamená odmítnutí, protest. Ukazuje, kde jsou hranice toho, co je pro nás ještě přijatelné a někdy také naše vlastní hranice. Hněvem můžeme bránit své hodnoty. Může být pozitivním a odůvodněným vyjádřením toho, co právě cítíme. Patří do našeho života stejně, jako do života dětí, které se pokoušejí zjistit, kdo vlastně jsou a snaží se dozvědět o světě co nejvíc. Bylo by podivné, kdybychom se s nimi při tom nikdy nestřetli. Jejich posun k samostatnosti a k individualitě je doprovázen zvýšenými projevy hněvu. Ten, kdo má zkušenost s dětmi kolem dvou let a s dětmi v pubertě, ví o čem je řeč.

Děti jakéhokoliv věku přirozeně vyjadřují hněv nezralým způsobem. Během výbuchu dětského hněvu je důležité i naše chování. My rodiče máme možnost výběru, jak budou naše děti vyjadřovat hněv. Nemůžeme je vychovávat k tomu, aby ho projevovaly zralým způsobem, když se sami rozčilujeme a nutíme je, aby se přestaly vztekat.

Naše reakce: „Sklapni! Takhle už nikdy nemluv!“ způsobí, že děti svůj hněv potlačí a důsledkem je pasivně agresivní chování, které je úplným opakem převzetí zodpovědnosti.

Můžeme také zareagovat: „Dal jsi mi najevo, že se zlobíš a to je dobře, nevylil sis svůj vztek na bráškovi ani na psovi. Neházel jsi věcmi ani jsi netloukl do zdi, prostě jsi mi to řekl“. Jakmile se dítě ze svého hněvu vypovídá, je lépe přístupné našemu působení.

Tváří v tvář rozčilenému dítěti

Stojíme–li tváří v tvář rozčilenému dítěti, máme dvě povinnosti – přijímat dítě takové, jaké je, včetně jeho dětinského projevu hněvu a vyjádřit svůj hněv pokud možno zralým způsobem. To znamená, že přijmeme zodpovědnost za svůj hněv. Abychom to mohli udělat, musíme si nejprve přiznat: Mám zlost. Jak s mým hněvem naložím a jak ho projevím, záleží jenom na mně. Nejlepším způsobem zvládnutí hněvu je slovní vyjádření, kdy si příjemně a otevřeně popovídáme s tím, na koho se zlobíme a situaci vyřešíme. Nepříjemné hlasité projevy, slovní napadení a vyjadřování stížností, které s daným tématem nesouvisí jsou horší reakcí. Pokud je hněv obrácený jinam než ke zdroji, dochází k házení předmětů, k ničení majetku a dokonce k fyzickým útokům, svědčí to o nezralém projevu hněvu. Tak by se dala sestavit stupnice vyjadřování hněvu, podle které bychom měli postupovat u sebe i u dětí. Od mlácení přes ničení ke slovům.

Pro případ, že situaci nezvládneme a řekneme nebo uděláme něco, co nás pak mrzí, máme ještě jednu možnost, jít se dítěti omluvit. Nebojte se, že by utrpěla rodičovská důstojnost, naopak. Děti se tím učí odpouštět – nejen nám, ale i sobě a vidí, jak postupovat v podobných situacích. Nemusíme se proto konfliktů a hněvu bát. Jsou lidé, kteří se na další konflikt téměř těší, protože hned za ním přichází opravdová blízkost.

Povzbuzením je informace, že když si dítě vůči rodičům dovolí projevit svůj hněv, je to známkou důvěry. Toho, že se cítí bezpečně, a proto před nimi může vyjádřit i své negativní pocity. Ví, že bez ohledu na to, jak se chová, ho matka nebo otec nepřestanou mít rádi a neodsoudí ho. Úkolem rodičů je pomoci dítěti zvládnout to, s čím si samo neví rady. Tím, že dítě vyjadřuje vůči nám svůj hněv slovně, máme prostředky k tomu, jak se dozvědět, co ho ohrožuje a vést ho ke správnému zvládání hněvu.

Vedení k ovládání hněvu:
  • Učme děti správnému a racionálnímu uvažování. Velkou pomocí je společné čtení, při kterém si všímáme reakcí dětí a povídáme si. Vhodné jsou příběhy o lásce, hněvu, laskavosti, smutku, vině, lítosti. Vyprávění vlastních příběhů je ještě vzácnější. Zde přicházejí ke slovu babičky.
  • Povídejme si společně. Čas a prostor k mluvení o těžkostech jsou dobrou prevencí.
  • Pro výchovu dětí k odpovědnosti mají velký význam výroky v první osobě. např. „Nemám rád, když...“, „Mrzí mě, když...“
  • Dejme projevům hněvu spolu s dětmi pravidla: např. nesmí se plivat, kousat, kopat, nesmí se házet předměty, tlouci s nimi, nic rozbíjet, neříkat určitá slova, pokaždé je třeba se usmířit.

Děti, které dostaly do vínku velmi silné prožívání emocí, mají se sebou větší práci. Není to ale jenom obtíž. Povězme jim, že díky tomu jsou schopny velkých činů a velké lásky.

Podle Dr. Rosse Campbella: Nechte mě být! Porozumět hněvu dětí. Návrat domů 1998.

Napsáno pro týdeník Naše rodina 2004/47.

Autor: Campbell, Ross  |  Štítky: děti, důvěra, hranice, rodiče, výchova  
Sekce: Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články