Kdo miluje, ten nepočítá
11.4.2024
Svatbou potvrzené společenství života mezi manželi, kteří se vzájemně darují a přijímají, je významově velmi bohaté. Zahrnuje sexualitu, ale také především společný život, to znamená jistou stabilitu a exkluzivitu života, která je manželství vlastní: beru si jedinou osobu a ne nikoho jiného. V tom se utváří opravdové společenství dvou, kde se všechno sdílí: je tady skutečný závazek a vzájemné darování jednoho druhému.
Společenství života se uskutečňuje darem jednoho druhému, aby se prožívalo manželství společně: je to veliký okruh vzájemných vztahů, které jsou důležité k ustanovení opravdového společenství, jež nemůže být zredukováno jen na manželské povinnosti. Vytvořit společenství života darem své osoby druhému znamená dát druhému celé své bytí, celek své osoby se všemi svými smysly, city, svou duší a svým tělem. Dávám dar sebe sama své manželce: mé ANO zahrnuje všechny oblasti mého bytí.
Kdo dává víc?
Láska se často považuje za vzájemný a rovný dar. Určitý způsob „má dáti – dal“. Je to ale opravdu „láska“? Neznamená láska nejdříve vyjít ze sebe, překonat se, zapomenout na sebe, dát stranou své malé zvyky a dát druhého na první místo? Neznamená to vzdát se svých jistot a pustit se do objevování druhého a snažit se ho překvapit různými malými pozornostmi, které zasáhnou jeho srdce?
Lásce dnes hrozí nenápadná a zhoubná léčka. Mluvíme hodně o rovnosti. Chceme rovnost. Ale chtít rovnost v lásce znamená chtít výměnu: já ti dávám a ty mi dáváš. Tato rovnostářská vzájemnost končí zadušením lásky, kdy se bez ustání počítá, kolik kdo druhému dal, aby upravil vlastní dávání ve vztahu k dávání druhého. Dochází tak k otázkám moci jednoho nad druhým, výměny dluhů a k účetnictví, kde se všechno hodnotí: co jsem od tebe dostal, abych to dal nazpátek? U páru není nic horšího než vztah lásky „má dáti – dal“, který není opravdovou láskou!
Manželská láska nemůže být obchodní výměnou: „Já ti dám 1000 Kč, ty mi dáš 1000 Kč.“ Představte si účetnictví lásky: „Já ti dám pusu, když ty mi dáš pusu!“ Otázky financí nebo rozdělení úkolů se tak neliší od takového účetnictví lásky: kolik párů končí hádkami, protože jeden má pocit, že dává finančně víc nebo že toho dělá víc než druhý?
Protože se takové účetnictví upíná na „má dáti – dal“, dusí lásku, když každého nutí řídit se podle zařízení a rozhodnutí toho druhého. Sama vzájemnost se tak stává určitým způsobem otroctvím a maskovaným zadušením. Tento způsob účetní lásky, který vzniká proto, že se jeden druhému skutečně neodevzdal. Každý má svůj díl účtů a dává pozor, co udělá druhý, aby případně nemusel darovat také tolik. Takové páry jsou vskutku jen spolubydlící. Žijeme spolu, jistě. Sdílíme společně věci, jistě. Máme spolu děti, jistě. Ale dáváme se skutečně jeden druhému?
Láska je především zdarma, nebo není vůbec
Láska není konfrontace jako zápas v boxu nebo v judu, kde se počítají body a rána se oplácí ranou (lásky nebo zraněním). Láska je především zdarma, nebo není vůbec. Chtít dobro druhého znamená vstoupit především do této zdarma-danosti: „Já, XY, odevzdávám se tobě...“, protože jsi to ty a já se rozhodl tě milovat. Pravá láska prochází druhým, aby poznala jak ji rozšířit a zvětšit. Znamená to chtít jeho dobro ještě dříve, než uvážím, co tato láska přinese mně: tak se na sebe opravdu zapomíná. V lásce je tedy určité pokorné podřízení druhému, které je základem každého daru.
Zde se dotýkáme kořene každého z našich možných zel: nechceme se „podřizovat“ druhému. Nechceme být na druhém závislí. Jeden velmi konkrétní příklad: je-li jeden z dvojice pozván k přátelům na návštěvu, je schopen zeptat se o dovolení svého partnera, nebo mu vnutí své rozhodnutí? Slovu „dovolení“ se určitě můžeme usmát. Ale umožňuje to přejít od postoje: „Organizuji si život sám, aniž bych s tebou počítal.“ k postoji: „Jestlipak ti nevadí, že půjdu ven? Nechtěla jsi dělat něco jiného?“ V takovém pokorném podřízení, kdy jsme „v moci lásky“, se druhý stává prvním, kdežto obvykle bývá odsunut na druhou kolej. V lásce bude zapotřebí neustále přecházet ke druhému, odbočovat kvůli němu, myslet na něj dříve než na sebe a chovat se ve všem jako „ženatý muž“ nebo „vdaná žena“. Manželský závazek je skutečnou revolucí ve vlastním vztahu ke světu, k druhým, k práci, k zábavám, k přátelům. V tomto schématu opravdové lásky nemá místo rovnostářství, ono podvojné účetnictví lásky. Kdo miluje, ten nepočítá!
Manželská láska nespočívá v darování stejných věcí, například dávání dárků, posílání stejného počtu SMS nebo ve vyrovnaném dávání polibků a pohlazení... Záleží na štědrém dávání všeho, co jsem schopen dát: poskytnutý čas, vykonané služby, sdílení myšlenek, emocí a gest, investování do společných plánů, výchovy dětí, pro věřící je zvláště důležitá společná modlitba. Problém není v porovnávání toho, co se dává, ale ve vědomí, zda se tak činí se štědrostí. V lásce je vskutku radikální rovnost, a ta je stejná pro všechny: je to nárok dávat se.
Další podněty k promýšlení pilířů manželského závazku najdete v knížce Cédric Burgun, Bénedicte Lucereau: Co kdybychom se vzali? Jak poznat, že jsme připraveni. Nakladatelství Paulínky.
Autoři: Burgun, Cédric, Lucereau, Bénédicte | Štítky: láska v manželství, dárky, rovnost, služba, společenství života
Sekce: Povzbuzení | Krize v manželství
| Tisk
| Poslat článek známému
