Moje žena je prostě skvělá!

11.3.2019

Moje žena je prostě skvělá! Před třemi lety nám s mojí ženou vyprávěli svůj nádherný příběh naši přátelé Soňa a Petr. „Byly teplé letní dny a já jsem pracoval v jedné soukromé firmě,“ řekl Petr, „kde mne nejvyšší šéf zrovna nemusel. A když se k tomu přidaly moje přirozená lidská pochybení a omyly, bylo jasné, že po roce a půl končím. V té době jsme se Soňou čekali třetí dítě, které jsme si moc přáli.

Dítě se mělo narodit v půlce září a jako vždy bylo manželčino těhotenství extrémně náročným obdobím, ve kterém jí bylo tak špatně, že si to vůbec neumíš představit. Navíc dle předběžných výsledků se naše dítě mělo narodit s Downovým syndromem. Do konce svého života budu svojí ženě vděčný za to, že nabídku potratu odmítla a za naše dítě se postavila celou vahou své osobnosti.“

„Velmi důležitou roli v tomto období sehrála naše víra a společná modlitba,“ vložila se do Petrova monologu Soňa. A když už se ujala slova, pokračovala: „Nikdy jsme neměli pocit, že jsme na to sami a taky jsme sami nebyli.“

„Situace to pro mne byla velmi těžká,“ přiznal se Petr, „ale před Soňou jsem se snažil vše zamaskovat. Nejvíce mě tížila moje povinnost ekonomicky zajistit rodinu. Až jednou, pod tlakem velmi těžké situace, jsem Soně při našem rozhovoru odhalil svoje napětí a nejistotu. Také jsem jí řekl, že vidí jenom to, co se mi nedaří a klade přede mne nereálné cíle. A že její poznámky typu: naděláš více škody než užitku, kdybys měl alespoň jednu ruku pravou, nebo, to takhle sousedovic Tonda…celou situaci zatěžují dalšími negativními emocemi. Já vím, nebylo to slovo, co se ode mne očekávalo, ale bylo to venku,“ řekl Petr a pokračoval, „Soňa mne však překvapila. Nic mi nezačala vyčítat a ani mi nepředhazovala moje slabosti a pochybení.“

„Cítila jsem,“ řekla Soňa, „že výčitky ani rýpavé poznámky nás nikam neposunou. Vnímala jsem, že Petr chce, jenom neví jak na to. A to bylo pro mne to nejdůležitější. Také jsem cítila, že i kdybych mu nyní dala jen lidskou podporu, bude to pro Petra znamenat hodně. A bylo to víc než dobře, že jsem to takto udělala. Začali jsme s Petrem pomaličku rozmotávat klubíčko celého problému a já jsem s překvapením zjistila, že nejsem úplně bez viny. Přišla jsem na to, že to, co Petr nyní ode mne potřebuje, jsou dvě věci a to úctu a důvěru, že to dokáže.“

„Ano,“ navázal na to Petr rychle, „při našich rozhovorech jsem najednou cítil, jak je pro mne důležité, že moje žena za mnou stojí. Že nejsem břídil, který něco zavinil a nyní si s tím neví rady, a že mi Soňa důvěřuje. S touto podporou máte pocit, že přemůžete celý svět.“

„A potom přišel onen předvídaný den,“ pokračoval Petr, „ve kterém jsem obdržel okamžitou výpověď a ze dne na den jsem byl bez práce. Vnímal jsem velmi silně svoji zodpovědnost za rodinu, ale jakou mám dělat práci, jsem nevěděl. Nejdůležitější věcí však pro mne byla velká a silná důvěra mojí ženy, že na to mám a že to dokážu. A tak jsem postupně procházel kolečkem nadějí a odmítnutí. Soňa oceňovala, že jsem na konkurzy šel, i když moje šance byly malé. Potom to prostě nemůžete vzdát, i když pro to máte tisíc dobrých důvodů. A nakonec, jak jinak, jsem zaměstnání našel. A dokonce to, o které jsem nejvíc stál a kde předtím dali přednost jinému zájemci. Inu jak se říká: Člověk míní, Pán Bůh mění. V tom zaměstnání jsem potom zůstal osm let. A navíc bylo docela vtipné to, že jsem dostal vyšší nástupní plat než v minulé firmě.“

„A tak se blížíme ke konci příběhu. Ve druhé polovině září se nám po mnohahodinovém porodu, za dost dramatických okolností, narodil náš syn. Byl jsem u toho. A byli u toho také dva lékaři a dvě sestry a rozhodně jsem nestál stranou jako divák. A Downův syndrom? Ten se nekonal, syn byl zdravý jako řípa a dodnes ho chuť do života neopustila.“

„A co jsme si odnesli jako zkušenost? Že náš vztah je tím největším bohatstvím, které máme. Je to velká truhlice, ve které máme schovanou naději, jistotu, podporu a spoustu dalších důležitých věcí, které potřebujeme,“ uzavřel Petr celé naše povídání a hezky se na sebe se Soňou usmáli.

Můžete se naučit
  • Důvěřujte svému partnerovi a dávejte to najevo slovy, gesty, skutky. Důvěřujte mu vždycky a ve všem, důvěřujte mu, že to dokáže, i když to nebude rychlé ani bezbolestné.
  • Oceňte svého partnera, hovořte o tom, jak důležité nebo potřebné je to, co pro vás udělal. Oceňte to, co umí a co dokáže. Nepleťte si to s pochvalou, váš partner není dítě.
  • Nepoužívejte fráze typu: nemohu se na tebe spolehnout, takhle to nemá nikdo, to si raději zařídím sama, půjčit ti to a rovnou vyhodit je to samé, víc toho pokazíš, než spravíš, kdybys mě měl rád, tak… a tak dále.
  • Rozhodněte se stát jeden za druhým, i kdyby okolnosti stály proti vám. Nezapomeňte, že každý tunel má svůj konec a prožité, společně zvládnuté těžkosti, váš vztah posílí. To ovšem neplatí pro závislosti, násilí, zneužívání… to musíte řešit s odborníky a čím rychleji, tím lépe.
  • Nepoužívejte slova nikdy, vždycky, pořád, neustále atp., nejsou většinou pravdivá a uzavírají prostor pro změnu.
  • Neztrácejte naději a využívejte i dobrou duchovní podporu.

Rostislav MacošekCentrum pro rodinu a sociální péči Ostrava, 2017.

Autor: Macošek, Rostislav  |  Štítky: důvěra, radost z manželství, vztahy, zkušenosti  
Sekce: Rodina s dětmi | Povzbuzení | Život v manželství   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články