Naslouchej svému srdci
16.3.2020
Lze se naučit milovat sebe samého? Není to pokrytectví a sobectví? Příběhy ukazují pohledy na to, co můžeme konkrétně udělat. Před několika lety mne můj kamarád pozval na svoji svatbu. Byla nádherná. Odnesl jsem si krásné zážitky, ale také příběh, na který nikdy nezapomenu. Příběh, který večer na zahradě povídala Jakubova maminka úzkému kruhu posluchačů.
Paní Hana začala své povídání velmi nezvykle: „Víte, že nechybělo mnoho a nikdy jsme se na této svatbě nesešli?“ a pokračovala: „Jakub je naše třetí dítě po prvním synovi a prostřední dceři. Cíleně jsme další dítě neplánovali a trošku nás to s manželem zaskočilo. Ale byla jsem těhotná a postupně jsem procházela vším, čím těhotné maminky procházejí. Kromě nevolnosti jsem větší problémy neměla až do chvíle, kdy se o mém těhotenství dozvěděla moje matka. Její reakce pro mne byla šokující.
Mít třetí dítě je nezodpovědné?
Musela jsem každý den, ať již osobně nebo telefonicky, poslouchat řeči o tom, že je nezodpovědné mít třetí dítě, že svým dvěma dětem zkazím život, že nejsme dost bohatí, že máme krásný pár zdravých dětí, tak co ještě chceme, že těhotenství v mém věku je hodně rizikové a co budu dělat, až se mi narodí dítě s postižením, a tak dále. Její tlak byl veliký, trvalý a s jediným možným řešením: jdi na potrat, zaplatím ti ho.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla to přece moje vlastní matka! Její stanovisko bylo jasné a já jsem prožívala stále větší nejistotu a strach. Co když se toto všechno nakonec naplní? Jsem zodpovědná za rodinu a první dvě děti. Jsem nerozumný hazardér našeho štěstí? Jsem tak pevně rozhodnutá mít třetí dítě, že podstoupím toto všechno? Neznala jsem žádnou z odpovědí, a tak jsem prožívala období velikých úzkostí a zmatků. Musím říci, že můj manžel mi v tomto období moc nepomohl. Nejen, že strávil hodně času v práci, mimo naši rodinu, ale hlavně mi dával najevo, že je to moje rozhodnutí a on je bude respektovat. Nic více, nic méně.
Čas neúprosně běžel a s ním i konečný termín, do kterého bylo nutno udělat rozhodnutí. Rozhodnutí, které již nebude možno vzít zpátky, a to ať bude jakékoliv. V hlavě se mi honily divoké myšlenky… a moje emoce? Pokud jsem přímo neplakala, tak jsem se zlobila nebo přecházela do rezignace.
Navenek se nezměnilo nic, uvnitř všechno
Jednoho dne jsem plná zoufalství šla kolem kostela, který byl otevřený. Do kostela nechodím, a pokud již ano, mám ho spojený s kulturou. Tentokrát jsem však zašla a to, co mne obklopilo, bylo ticho. Po tolika vyčerpávajících týdnech konečně ticho. Ale ve mně ticho rozhodně nebylo, naopak, všechny moje myšlenky a strachy ze mne tekly úplně proudem. A tekly a tekly a já je nedokázala zastavit. Najednou samy od sebe tekly méně a začaly ztrácet svoji sílu. Prudké emoce, které mne tolik týdnů ochromovaly, postupně ustoupily a já začala vnímat sebe samu. Pochopila jsem, že je to výhradně a pouze moje rozhodnutí. To poznání mne zaskočilo a současně osvobodilo. Jsem to tedy já, kdo se musí rozhodnout. Ale jak? Moje neustále proudící myšlenky ani prudké emoce mi v mém rozhodování nepomáhaly. Vždyť častokrát to jsou myšlenky a strachy lidí kolem mne. Ale co chci vlastně já sama? Tak chci, nebo nechci mít třetí dítě? Tu pojednou jsem začala naslouchat sama sobě a tomu, co se zlehounka vynořovalo z mého srdce. K mému velkému překvapení jsem zjistila, že to dítě chci. Já sama za sebe prostě chci. Neumíte si představit tu úlevu a pokoj, který mne po tak dlouhé době naplnil.
Z kostela jsem odešla rozhodnutá, že si dítě nechám, že je to moje rozhodnutí a třeba proti všem. Navenek se nezměnilo nic, uvnitř všechno.
Tenkrát jsem se naučila naslouchat svému srdci. Zjistila jsem, že pro důležitá rozhodnutí to je ten nejspolehlivější barometr v mém životě a funguje, i když rozum a emoce selhávají. Časem jsem objevila, že v mém srdci jsou ukryty touhy, které chci já sama za sebe a které jsou součástí mého životního příběhu. Příběhu, který mám a chci žít. A také jsem zjistila, že je nemusím objevovat jen v kostele, i když tam je to tak nějak jednodušší. Od té doby při důležitých rozhodnutích naslouchám svému srdci a mohu říci, že mne nikdy nezklamalo. Ano, to, na co přicházím, je často náročné, někdy bolavé a z pohledu ostatních třeba i nesmyslné. Ale vždy je to moje. A pokud se rozhodnu vytrvat a tužby svého srdce naplnit, nikdy to nakonec není špatně.“
Můžeš se naučit:
- Nauč se naslouchat svému srdci. Ztiš se a počkej, až odběhnou všechny myšlenky a pocity. Udělej to tak, že se jakoby pohledem díváš do sebe samého, do svého srdce. Nechej vyplout vše, co v něm najdeš. Nepotlačuj to, nehodnoť to a jen si popiš, co vnímáš, a přemýšlej o tom.
- Pro svá rozhodování používej také svůj rozum a cit. V mnoha případech ti pro rozhodnutí stačí. Popiš si situace, kdy je rozum nebo cit tím správným klíčem k jejich řešení.
- Nauč se rozlišovat mezi touhou a sněním. Při snění je vše krásné a provázené příjemnými emocemi a podvědomě naplňuje některou z tvých potřeb. Snění je užitečné pro rozpoznání těchto potřeb. Je však špatným rádcem pro důležitá rozhodnutí. Touha vychází z tvého srdce, je dlouhodobá a i přes všechny neúspěchy se stále vrací. Je vždy provázena odhodláním to znovu a znovu zkusit. Uskutečnění touhy povede k vědomému naplnění tvého života v tom, co opravdu chceš.
Rostislav Macošek, vedoucí střediska Výzva, Centrum pro rodinu a sociální péči Ostrava, 2019.
Nauč se milovat sebe samého – celá brožura ke stažení.
Autor: Macošek, Rostislav | Štítky: Boží láska, láska, pocity, potřeby, rodiče, sobectví
Sekce: Krize v manželství | Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
