Manželství a rodina v Novém zákoně

14.5.2008

1. Ježíšova obnova manželství

Svatý Ireneus deklaruje „rekapitulaci“ (anakephalaiosis) všech věcí, které Ježíš vykonal (srov. Ef 1,10), jakožto „uchopení věcí v samém počátku tak, aby mohly být dovedeny ke svému naplnění“. Tato rekapitulace zahrnuje zároveň kontinuitu i novost a v tomto smyslu se naplňuje v Ježíšově díle příkladným způsobem právě na skutečnosti manželství.

a) Kontinuita

19. kapitola Matoušova evangelia nám plně postačí k tomu, abychom doložili obě zmíněná hlediska (uchopení věcí od počátku a jejich dovedení k naplnění). Nejprve se podíváme na to, jak se Ježíš ujímá věcí od počátku novým způsobem.

„Přistoupili k němu farizeové s úmyslem přivést ho do úzkých a zeptali se ho: ‘Může se člověk se ženou rozvést z jakéhokoli důvodu?’ On jim odpověděl: ‘Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na začátku učinil lidi jako muže a ženu (Gn 1,27) a prohlásil: ›Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk‹?’ (Gn 2,24). Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!‘“ (Mt 19,3-6).

Ježíšovi protivníci se pohybují jen v úzkém prostoru kasuistické argumentace, jaká byla obvyklá v mnoha různých školách té doby (Je dovoleno rozvést se se ženou z libovolného popudu, nebo je k tomu zapotřebí zvláštního a závažného důvodu?); a Ježíš jim odpovídá tím, že problém uchopí u samého kořene vedoucího až k prvopočátku. Ve své odpovědi se odvolává na dvě zprávy o ustavení institutu manželství; volí prvky z obou, především ale hledisko jednoty osob, které se objevuje v obou těchto zprávách.

To, co následuje jako komentář k problému rozvodu v Matoušově evangeliu, se ubírá týmž směrem, přesněji řečeno: slova evangelia potvrzují závazek věrnosti a nerozlučitelnosti manželského svazku, a kladou jej dokonce nad dobro potomstva, jímž byla v minulosti omlouvána polygamie, levirátní manželství a rozvod.

„‘Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a rozvést se s ní?’ Odpověděl jim: ‘Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství’“ (Mt 19,7-9).

Paralelní text u Marka ukazuje, že Ježíš považuje i v případě rozvodu oba partnery – muže i ženu – za absolutně rovnocenné: „V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: ‘Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství’“ (Mk 10,11-12).

Nechci se zdržovat u pojmu „nedovoleného manželství“ (porneia), který u Marka nenajdeme a který mohl být pozdějším dodatkem Matoušova evangelia s cílem přizpůsobit Ježíšův výrok situaci daného společenství. Zato bych rád zdůraznil „implicitní svátostný základ manželství“ v Ježíšově odpovědi.  Slova „co Bůh spojil“ vypovídají, že manželství není pouhou čistě světskou a právnickou záležitostí a plodem lidské vůle, nýbrž že obsahuje také posvátný aspekt kořenící v Boží vůli.

Povznesení manželství k důstojnosti „svátosti“ se nezakládá výlučně na chabém argumentu, že byl Ježíš přítomen na svatbě v Káně, ani výslovně na textu Ef 5. Toto povýšení na svátost začíná určitým způsobem už samotným pozemským Ježíšem, a tvoří tak součást jeho „přivádění všech věcí k prvopočátku“. Jan Pavel II. má pravdu, když označuje manželství za „nejstarší svátost“. 

b) Novost

Až doposud jsme se zaměřovali na kontinuitu.V čem ale spočívá novost? Paradoxním způsobem právě v tom, že činí manželství relativní skutečností. Podívejme se na následující Matoušův text: „Učedníci mu řekli: ‘Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.’ Odpověděl jim: ‘Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!’“ (Mt 19,10-12).

Těmito slovy Ježíš ustanovuje druhý životní stav a opodstatňuje jej příchodem Božího království na zem. Druhou možnost – manželství – přitom nevylučuje, nýbrž relativizuje. To, co se s manželstvím děje, se podobá konceptu státu v politické oblasti, stát není zrušen, nýbrž je spíše jen radikálně omezen zjevením současné (paralelní) a v lidských dějinách se naplňující přítomnosti Božího království.

Proto dobrovolná zdrženlivost nepotřebuje popírat manželství nebo jím pohrdat, aby si zajistila uznání vlastní hodnoty (někteří antičtí autoři se ve svých spisech dopouštěli ve vztahu k panenství právě této chyby). Dokonce je to přímo tak, že panenství neodvozuje svůj význam od ničeho jiného než od současného potvrzení dobra manželství. Instituce celibátu a panenství kvůli nebeskému království zušlechťuje manželství v tom smyslu, že je činí předmětem volby, dělá z něj povolání, a nikoli pouhou morální povinnost, které se v Izraeli nebylo možno vyhnout, nechtěl-li se člověk vystavit výčitkám, že přestupuje Boží zákon.

Je důležité připomenout si, že se člověk zříká manželství, nikoli však své sexuality, která si i v celibátu uchovává veškeré bohatství svého druhu, přestože žité jiným způsobem.

Muž žijící v celibátu či žena žijící v panenství vnímají úplně stejně přitažlivost (opačného pohlaví), a tím i svou odkázanost na člověka druhého pohlaví, a právě to dodává smysl jejich rozhodnutí pro (sexuální) zdrženlivost.

c) Ježíš nepřítel rodiny?

Mezi celou řadou tezí, jaké se objevily v posledních letech v rámci tzv. „třetí vlny hledání historického Ježíše“, narazíme na názor, že Ježíš odmítal přirozenou rodinu a veškerá rodinná pouta ve prospěch příslušnosti k jinému společenství, ve kterém je Bůh Otcem, zatímco všichni učedníci jsou mezi sebou bratry a sestrami; a že doporučoval kočovný život bez trvalého bydliště, tedy životní způsob, jakým žili ve stejné době mimo Izrael například kynikové.  A Ježíš skutečně používá v evangeliích slov, která by nás mohla na první pohled zmást: Tak například prohlašuje: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26). Jsou to jistě tvrdá slova, ale evangelista Matouš nám spěchá na pomoc s vysvětlením pojmu „nenávidět“ užitého v tomto případě: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden“ (Mt 10,37). Ježíš tedy od nás nepožaduje, abychom nenáviděli své rodiče nebo děti, ale spíše chce, abychom na nich neviseli do té míry, že bychom se kvůli nim zdráhali následovat ho.

A ještě další epizoda je zdrojem zmatku: „Jiného zase vybídl: ‘Pojď za mnou!’ On však řekl: ‘Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.’ Odpověděl mu: ‘Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!’ (Lk 9,59-60). Pro zmíněné kritiky, mezi něž se řadí americký rabín Jacob Neusner, se kterým vede diskusi Benedikt XVI. ve své knize Ježíš z Nazareta , je to skandální výzva. Vždyť vede k neposlušnosti Bohu, který přikazuje, že se máme starat o rodiče, je to tedy do nebe volající porušení povinností potomka. Závěr, ke kerému nás rabín Neusner přivádí, je ovšem skutečnost, že se Kristova slova – jako právě tato – nedají objasnit, dokud v Ježíšovi vidíme pouhého člověka – jakkoli výjimečného. Jedině Bůh může žádat, abychom ho milovali více než vlastního otce, a to do té míry, že bychom nebyli přítomni na jeho pohřbu. Pro ty, kdo v Ježíše věří, je to jen další důkaz jeho božství. Pro Neusnera je to ovšem důvod, proč ho nelze následovat.

Zmatek vyvolaný Ježíšovými požadavky se vysvětluje také tím, že nepamatujeme na rozdíl mezi tím, co požaduje obecně ode všech, a tím, s čím se obrací pouze na některé, kteří jsou povoláni sdílet s ním jeho způsob života zcela zasvěceného Božímu království, tak jak se to dodnes beze změny děje v církvi. Totéž je zapotřebí vztáhnout také na zřeknutí se manželství. Ježíš nám toto zřeknutí nevnucuje ani jej nedoporučuje všem bez rozdílu, nýbrž pouze těm, kteří je dobrovolně přijímají, tak aby se mohli dokonaleji postavit do služby Božímu království podle Ježíšova vzoru (srov. Mt 19,10-12).

Všechny tyto pochybnosti o Ježíšově postoji k rodině a k manželství vezmou za své, jakmile si připomeneme další evangelijní pasáže. Ježíš je nesmlouvavě přísný, pokud jde o nerozlučitelnost manželství, a výslovně zdůrazňuje přikázání ctít matku a otce. Přitom jde tak daleko, že ostře kritizuje obecnou praktiku vyvazovat se z povinné péče o rodiče ze „zbožných“ důvodů (srov. Mk 7,11-13). Kolik zázraků vykoná právě proto, aby přispěchal na pomoc otcům v jejich trápení (například Jairovi nebo otci posedlého chlapce) a matkám (kananejské ženě a vdově z Naim) nebo příbuzným (Lazarovým sestrám), a to právě proto, že si váží rodinných pout a ctí je. Při nejedné příležitosti sdílí bolest příbuzných, a to až k slzám. V době, jako je ta naše, kdy se nám zdá, jako by se všechno spiklo ve snaze oslabit rodinná pouta a hodnoty, by vlastně úplně postačilo postavit proti těmto hrozbám Ježíše a jeho evangelium! Ježíš přišel, aby vrátil manželství jeho původní krásu a aby ho nově posílil, nikoli oslabil.

2. Manželství a rodina v církvi apoštolů

Stejně jako jsme se podívali na původní Boží plán, chceme se v pohledu na obnovu v Ježíši nyní také podívat na to, do jaké míry přešla do života a učení církve a jak byla skutečně žita. Nejprve zaměříme svůj pohled na skutečnost prvotního církevního společenství. Pavel bude naším hlavním zdrojem informací, které budeme čerpat z jeho listů, především z prvního listu Korinťanům, v němž se apoštol musel výslovně věnovat tomuto problému.

Pavel rozlišuje mezi tím, co pochází bezprostředně od Pána, a mezi jednotlivými aplikacemi, k jakým sahá on sám podle potřeby a konkrétních okolností tam, kde právě zvěstuje evangelium. Potvrzení nerozlučitelnosti manželství patří do první skupiny: „Ale těm, kteří žijí v manželství, nařizuji ne já – ale Pán: Žena ať od svého muže neodchází. Odejde-li však přece, musí zůstat neprovdaná, anebo se opět se svým mužem smířit. Právě tak se muž nesmí se svou ženou rozvést“ (1 Kor 7,10-11); zatímco zavedení institutu manželství mezi věřícími a nevřícími partnery a předpisy pro život v celibátu patří v Pavlově učení do druhé skupiny: „Ostatním pravím já, ne Pán“ (1 Kor 7,12; 7,25).

Církev přijala od Ježíše prvek novosti, který spočívá, jak už jsme si všimli, v ustanovení druhého životního stavu: celibátu či panenství pro nebeské království. Tomu věnuje Pavel – sám svobodný – závěrečnou část sedmé kapitoly svého listu. Někteří se domnívají s odvoláním na verš „Přál bych si ovšem, aby všichni lidé byli, jako jsem já. Ale každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono“ (1 Kor 7,7), že Pavel hledí na panenství a na manželství jako na dvě charismata. To ovšem není správné, panny obdržely charisma panenství, zatímco manželé mají jiná charismata (samozřejmě nemají charisma panenství). Je významné, že teologie církve pohlíží na panenství vždycky jako na charisma a nikdy jako na svátost, zatímco manželství vidí právě jako svátost a nikoli jako charisma.

Text listu Efesanům bude mít pozoruhodný vliv na další proces, který povede k ustanovení svátostnosti manželství: „‘Proto opustí člověk otce i matku a připojí se ke své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.’ Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,31-32). Nejde tu o nějaký izolovaný příležitostný výrok, založený na volném výkladu slova „mystérium“ (řec. mysterion, lat. sacramentum). Manželství jakožto symbol vztahu Krista a církve se zakládá na celé řadě výroků a podobenství, v nichž Ježíš sám na sebe vztáhl titul ženicha, který proroci připisovali Bohu.

Zatímco apoštolské společenství církve roste a upevňuje se, můžeme sledovat, jak vzkvétá komplexní praxe rodinné pastorace a spirituality. V této souvislosti patří mezi nejvýznamnější texty listy Kolosanům a Efesanům. Oba poukazují na dva zásadní vztahy, které ustanovují rodinu: na vztah manželských partnerů a na vztah rodičů a dětí. K prvnímu vztahu apoštol píše: „Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Kristus hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni“ (Ef 5,21-25).

Pavel doporučuje manželům, aby milovali své manželky (což se nám dnes jeví samozřejmé a normální), ale pak doporučuje, že žena má být svému muži „poddána“, což se zdá ve společnosti se silným vědomím rovnocennosti a rovnoprávnosti (a to plným právem) nepřijatelné. Na tomto místě je Pavel alespoň částečně určován zvyklostmi své doby. Na druhé straně se potíž trochu zmírní, zamyslíme-li se nad počáteční větou textu: „Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu“, ve které Pavel deklaruje vzájemnou podřízenost a lásku.

Co se týká vztahu mezi dětmi a rodiči, Pavel zdůrazňuje tradiční radu biblického mudrosloví: „Děti, poslouchejte své rodiče, jak se to sluší u křesťanů, protože tak to má být. ‘Cti svého otce i matku’ – to je první přikázání, při kterém se slibuje odměna: ‘aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi’. A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně“ (Ef 6,1-4).

Pastýřské listy, především list Titovi, poskytují podrobné pokyny pro každou kategorii lidí: pro ženy, manželské partnery, biskupy a kněze, pro staré a mladé, pro vdovy, pro otrokáře a otroky (srov. Tit 2,1-9). Otroci patřili v širším smyslu podle dobových zvyklostí také do rodiny.

Ani prvotní církev zřejmě nepřijímala ideál manželství, jak jej nastínil Ježíš, za svou životní praxi zcela hladce a bez odporu. Kromě případu incestu, o kterém se mluví v prvním listu Korinťanům (1 Kor 8,1), se to potvrzuje i tím, že apoštolové pokládají za nutné zasahovat do tohoto aspektu života prvotní křesťanské obce. Avšak v celkovém pohledu představili křesťané světu nový model rodiny, který se stal jednou z hlavních složek evangelizace.

Autor listu Diognetovi ze 3. století píše, že křesťané se „jako všichni ostatní žení a mají děti, ale novorozence neodhazují. Jejich stůl je připraven pro všechny, lože však nikoli“ (List Diognetovi, V,6-7).

Justin formuluje ve své apologii argument, který bychom si my křesťané mohli osvojit při diskusi s politickými představiteli. Ve volné parafrázi píše: Vy, římští císaři, vršíte nové a nové zákony o rodině, a ty, které se ukázaly jako nevhodné, zase rušíte. Přijďte a podívejte se na naše rodiny, a přesvědčíte se, že křesťané jsou vašimi dobrými spojenci při reformě společnosti, a nikoli nepřáteli. Nakonec se přece prokázalo, že římské impérium po třech staletích krutého pronásledování křesťanů přijalo křesťanský model rodiny do svého zákonodárství.

Autor: Cantalamessa, Raniero  |  Štítky: zázrak, bible, Boží plán, manželství, Nový zákon, rodina, sexualita  
Sekce: Manželství a Bible   |   Tisk   |   Poslat článek známému