PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

V neděli je čas na radost

15.9.2016

V neděli je čas na radost Při ústním přijímacím pohovoru na osmileté gymnázium dostaly děti mimo jiné otázku: „Jak trávíte neděli?“ Možná to byla cesta, jak snadno zjistit, jestli se rodina účastní bohoslužeb. Vypovídací hodnota této otázky je ale mnohem vyšší. Vyjde totiž najevo, jestli rodina žije společně anebo každý tráví svůj volný čas sám, případně jakým způsobem.

Od té doby, co dělím svůj čas mezi práci a rodinu, si víc uvědomuji, že vztahy v rodině potřebují svůj čas. Mnohem víc si vážím neděle, která jako den odpočinku, je takovou malou dovolenou během týdne. Malým svátkem. Je to příležitost ke společnému slavnostnímu obědu a odpolední siestě. Bez buchet není neděle, platí ještě stále v mnoha rodinách. Doma to pak krásně voní a u kávy nebo čaje se pěkně povídá o tom, čím žijeme, co se nám podařilo, co nás trápí a z čeho máme radost.

My, kdo jsme prodělali mnohaletou výuku ruského jazyka, si ještě pamatujeme, že neděle se rusky řekne „voskresenije“, tj. vzkříšení. Neděle jako vrchol týdne nám má připomínat velikonoční radost i vrchol celého našeho života. A tak by měla být o něco více zážitkem radostného společenství. Návod na to, jak to udělat neexistuje, protože každá rodina je originál. Je to otázka hledání. Záleží na věku dětí, na tom, co právě my rádi děláme, co nám přináší potěšení, ať už je to nějaké tvoření, divadlo, koncert, výstava, výlet, návštěva přátel anebo společná hra.

Žádné galeje

Jak vypadá u vás nedělní ráno? Příběh Heleny Chvátalové z knížky Malá povzbuzení pro mámy a táty stojí za zamyšlení. „Já jsem doma na mateřské moc ráda,“ zapojila se do debaty o partnerství a rodičovství mladá žena. „Ale přece jen se mi nelíbí, že se syn se vším obrací na mě. Manžel si s ním večer chviličku pohraje, a někdy ani to nestihne. No a o víkendu si tak rád přispí. A kluk už to bere jako samozřejmost. Přijde v neděli k nám do ložnice, s prstíkem na pusince zašeptá ,táta hají‘ a mě tahá z postele.“

„S tím byste měla něco udělat. Jak by to u vás doma vypadalo, až půjdete do práce, a jaký vzor by si váš chlapeček odnesl do života,“ rozhovořili se ostatní. Najednou se vmísila do debaty starší paní: „Promiňte, ale já vůbec nechápu, o čem se to dohadujete. My jsme byly čtyři děti a měly jsme nádherné dětství. Naši rodiče se nám zcela obětovali. Vždycky v neděli jsme si k nim všichni čtyři vlezli do postele, tatínek nám četl, a nikdy jsem neslyšela, že by se rodiče dohadovali, kdo vstane a kdo ne.“

„To jste měla opravdu štěstí,“ opáčila jedna účastnice debaty. „To vám můžeme jen závidět. Určitě se tenhle rodičovský vzor promítl do celého vašeho života. Můžeme se zeptat, jaký vy máte partnerský vztah?“

Paní trochu znervózněla, ale nakonec poctivě přiznala: „No, víte, mně už bylo v deseti letech jasné, že manželství jsou děsný galeje, a řekněte mi, kdo by lezl dobrovolně na galeje. Tak jsem se radši vůbec nevdala…“

Ostatní na ni chvíli překvapeně zírali, a pak to většině z nich došlo – její rodiče se nedohadovali, kdo v neděli vstane a kdo ne, a o své děti se určitě vzorně starali. Bohužel však v tom starání byla asi daleko víc povinnost a pocit, že dětem je třeba se „zcela obětovat“, než prostá rodičovská radost. A tak nezapomínejme na radost, alespoň v neděli.

Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2005/42.

 

Autor: Chvátalová, Helena  |  Štítky: radost z manželství, rodičovství, výběr partnera, výchova  
Sekce: Povzbuzení | Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články