PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Stůl je srdcem rodiny

10.4.2016

Stůl je srdcem rodiny Prostřený stůl je místem, které důvěrně známe. Je to stůl, u kterého se scházíme, jíme a mluvíme spolu, třeba se i hádáme a boucháme do něj pěstí nebo rozléváme polévku. Nemělo by to být hlavně místo, kde se musím určitým způsobem chovat, ale místo, kam patřím, kde mám svou židli, svůj talíř, své prostírání a jistotu, že to místo je moje a vedle mě jsou lidé, kteří mě mají rádi takového, jaký jsem.

Do středu stolu naprosto přirozeně pokládáme nejdůležitější věci, aby byly všem na dosah. Vázu s květinami, hrnec s polévkou, narozeninový dort, košík s chlebem, svíci. Střed kuchyňského stolu je místem vzácných věcí každé rodiny. Záleží jen na nás, co si na toto místo položíme. 

Láska prochází žaludkem

Jídlo je pro většinu z nás příjemným zážitkem a navíc s plným žaludkem vypadá svět veseleji. Známé úsloví Láska prochází žaludkem naznačuje pozitivní výzvy jídla. Tím, že někoho krmíme, nebo mu vaříme, dáváme mu najevo, jak ho máme rádi. My kuchařky někdy posuzujeme svou hodnotu a lásku strávníků vůči nám podle množství připraveného pokrmu, který snědí.

Náš vztah k jídlu a jídelní návyky výrazně ovlivnila výchova. Jídlem se dá utěšovat: „Neplač, tady máš bonbon“. Když je náš život prázdný, máme tendenci plnit si žaludek: „Vždyť mám jen to jediné potěšení“. Jídlo je častým nástrojem manipulace. Dítě válčí s mámou, kolik toho sní, a v pozadí je velký boj o moc, zda mě máma může ovládat natolik, že bude určovat mé chutě a množství jídla, a nakolik já mám moc mámu vytočit jen tím, že něco nesním. Skrze jídlo si mohu říkat o pozornost: když nejím a ještě jsem hubený, pak se mi dostane větší přízně a péče okolí. Zajímají se o množství jídla, které jím, hledají a vyvařují to, co ještě jím. Podobnou pozornost zažívají i dospělí, kteří mají různé chutě a diety. Naše jídelní návyky i hmotnost mohou negativně ovlivňovat poselství: „Jez rychle, neloudej se“ a „žádné zbytky, ať se kůžička napne, jen když se Boží dárek nezkazí“. Většina dětí je stále chválena za to, jak rychle dojedly, „první je král“. Jídlo je dobrý sluha ale špatný pán. Pokud potrava nemá v našem žebříčku hodnot to místo, které jí náleží, lehce nás začne ovládat.

Při jídle se mluví

Větu: „Při jídle se nemluví“, jsme v dětství slyšeli tolikrát. Proč se ale nejlepší obchody domlouvají na „pracovních obědech“, proč zveme přátele na večeři, proč vrcholem většiny oslav je zasednutí ke společnému stolu? Je to vzácná chvíle, protože se dělíme s ostatními nejen o jídlo, ale i sami o sebe, o svůj čas. Na obranu rodičů je potřeba říci, že naučit děti příjemné společenské konverzaci je dlouhá cesta a vyžaduje hodně trpělivosti. Někdy se hovor u stolu promění v cirkus a pak není divu, že zoufale voláme po tichu. Nemluvit s plnými ústy a neskákat si do řeči jsou hlavní zásady, které se snažíme děti naučit.

Povzbuzením pro nás může být výsledek jedné zajímavé studie. Její autoři se snažili najít společný faktor pro studenty, kteří uspěli na výbornou v testu středoškolských znalostí (SAT), jehož výsledky jsou důležitým kritériem pro přijetí na vysokou školu. Došli k závěru, že to nebylo ani vzdělání rodičů, ani jejich příjem. Pro všechny úspěšné studenty bylo společné to, že doma pravidelně večeřeli pohromadě jako rodina. Zní to jako nesmysl? Když si uvědomíme, co všechno se za společnou večeří skrývá, zase tak nelogické to není. Jestliže opravdu jedli společně, měli pravděpodobně v rodině dobré vztahy. Nesednu si za stůl s někým, na koho jsem pořádně naštvaný. Určitě při večeři došlo na otázky typu: „Tak jaká byla škola?“ a „Co je nového? „Co si o tom myslíš?“ Dítěti, které vidí zájem rodičů, roste sebedůvěra, učí se správnému vyjadřování, formuluje si svůj vlastní názor a snaží se ho obhájit. Má motivaci vydat příští školní den ze sebe maximum, protože chce někomu udělat radost. 

Proto u rodinné večeře:  

● vypněte rádio a televizi

● nezvedejte telefony

● sdělujte si jen příjemné zprávy

● nechte zastavit čas a buďte spolu. 

Dokud jsou děti ve věku, kdy jsou s rodiči rády, těší se na společné chvíle a chtějí se s námi rozdělit o všechny svoje zážitky. Využijme toho, nebude to tak věčně. Zamhuřme oči nad tím, že si pomáhají rukama, nevšímejme si drobečků a rozlitého pití. Čas u stolu patří jen nám a nepůjde nikdy vrátit.

Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2005/35.

Štítky: čas, jednota, radost z manželství, společenství života, vztahy  
Sekce: Život v manželství | Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému