PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Ještě jednu pohádku

23.5.2016

Ještě jednu pohádku Jedna věc je naučit dítě číst – druhá věc je přivést ho k objevu vzrušení a dobrodružství při četbě knih. Obecný nářek nad úpadkem čtenářství a nad převahou laciné televizní či internetové podívané převládá. Co udělat pro to, abychom se nestali národem povrchních konzumentů zábavy, bez knížek a bez vlastního myšlení?

Předstupeň čtenářství

Umět číst je jen prvním předpokladem a předstupněm čtenářství. Tak jako znalost písmenek zdaleka ještě není čtení. To začíná tehdy, když je dítě schopno písmenka spojovat v celky. Když ve vysloveném slově dovede „slyšet“ jednotlivé hlásky, umí slovo v jednotlivé hlásky rozložit a zase složit. Výzkumy říkají, že tyto funkce dozrávají u dětí kolem 6. roku (u některých dříve, u některých později) a že se dají cvičit. Např. známou hrou „slovní fotbal“ (poslední hláska nebo slabika jednoho slova představuje první hlásku nebo slabiku dalšího slova) můžeme dětem přiblížit sluchové rozkládání a skládání slov. S tím dalším už si poradí škola – má na to svou metodiku.

Teprve, když děti čtou asi 60–70 slov za minutu, vnímají přímo obsah toho, co čtou, a nemusí už jednotlivá slova „luštit“. Této rychlosti dosahují u nás děti většinou ke konci druhé nebo během třetí třídy. To už je vyhráno. Mohou si číst i pro zábavu, mohou se čtením i učit, mají vybudované solidní základy a dál už se budou jen zdokonalovat.

Se zájmem o čtení je to trochu složitější. Ten se nedá nacvičit, naučit, natrénovat nějakou jednoduchou metodikou. A vnutit už vůbec ne. Ten se dá bohužel jen „podněcovat“. Víme, že rozhodujícím vývojovým obdobím pro vytváření a rozvíjení mnohých důležitých návyků a životních postojů je doba předškolní. V tomto věku také dítě nejvíce „otiskuje“ prostředí, ve kterém vyrůstá. Mají-li o knížky zájem maminky a tatínkové, babičky a dědečkové, jestliže knížky k životu potřebují, jestliže si jich váží a pěkně s nimi zacházejí, je pravděpodobné (i když ne jisté), že něco z toho předají i nejmladší generaci.

Můžeme se inspirovat třeba u maminky spisovatele Briana Cavanaugha. V jeho knížce Kam patří mořské panny můžeme číst: „Tuto knížku věnuji své matce Julii Fenelon Cavanaughové, která mě v dětství přivedla k objevu vzrušení a dobrodružství při četbě knih. Nepamatuji chvíli, kdy by na kuchyňském stole vedle jejího šálku kávy neležela kniha. Matčin příklad ve mně probudil lásku k četbě knih, všech druhů knih. Chci proto využít této chvíle, abych jí poděkoval.“ 

Bez předčítání to nejde

Nejúčinnějším prostředkem, jak podnítit zájem dětí o čtení, je předčítání. Podle švédského psychologa Ivara Lundberga, když čteme pohádku, mluvíme daleko zřetelněji, než když dětem přes den dáváme všelijaké pokyny, výhrůžky a výstrahy. Naše řeč se zpomalí, artikulace se pozoruhodně zlepší.

Děje se však ještě něco závažnějšího. Po shonu a ruchu dne děti leží v postýlce a klid a mír vstupuje do našeho domova. Prožitek citové sounáležitosti dítěte a dospělých je patrně důležitější než obsah toho, co dítěti čteme nebo vyprávíme a z čeho by si snad mělo vzít poučení. Podstatné je, že dítěti je dobře a nám dospělým také. Když jsou děti konečně v postýlce, už se nemůže nic zlého stát, už bude klid – a odpočinek! A stejně tak pro děti je to chvíle klidu a bezpečí. Jestliže jim rodiče čtou v postýlce pohádku, znamená to, že jsou u nich. A jen v přítomnosti „svých lidí“ zažívá malé dítě plné uspokojení své potřeby jistoty. V rodině, kde je více sourozenců, je milé pozorovat, jak i ti starší, kteří si už dávno čtou sami, přicházejí, aby si poslechli čtení pro nejmladší. A nebo nejstarší sestra čte bráškovi ze své oblíbené knížky a je jim spolu při tom hezky.

Předčítání a vyprávění klasických pohádek má velký význam nejen pro vývoj řeči a zájem o čtení, ale i pro rozvoj osobnosti dítěte. Čas pohádek začíná kolem tří let, kdy dítě ve svém sociálním vývoji překračuje hranice své rodiny a vstupuje do společnosti druhých dětí, do školky a pak i do školy. Je to doba živé, neotřelé, tvořivé fantazie, jakou už nikdy později mít nebude. Po osmi či devíti letech přijde nová vývojová etapa a všechno bude vypadat jinak. To se našim dětem otevře další životní prostor a do jejich četby vstoupí dramatický děj a dobrodružství na pokračování. Akce, zápas, výboj, ale také hrdinství v obraně a ochraně těch slabších, pomoc, solidarita, obětavost, věrnost, to jsou hodnoty, které bude dítě poznávat v životě i v knížkách. Ale aby do této životní etapy mohlo dobře vstoupit a dobře ji prožít, musí na to být připraveno v době intimity a citové jistoty při poslouchání pohádek.

S využitím textů Zdeňka Matějčka připravila Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2004/2.

 

Autor: Matějček, Zdeněk  |  Štítky: čas, děti, kniha, rodiče, výchova  
Sekce: Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články