PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Dívám se na tebe a mám tě rád

8.6.2016

Dívám se na tebe a mám tě rád Oko je do duše okno, říkávali naši předkové a měli pravdu. Současná psychologie ukazuje, že velmi účinným prostředkem, kterým můžeme projevit lásku, ať už svému partnerovi nebo dítěti, je právě oční kontakt.

Zkusili jste někdy hovořit s člověkem, který se na vás nedíval a hleděl někam jinam? Je to obtížný rozhovor. Možná jste si ani neuvědomili, proč vám s ním nebylo úplně příjemně. Máme totiž raději lidi, kteří jsou schopni s námi navázat příjemný kontakt očima, zvlášť pokud ho doprovázejí milá slova a úsměv. Pohled do očí je totiž základním prostředkem pro vyjádření slov: „Mám tě rád“. Vzpomeňte si na dlouhé pohledy zamilovaných. Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval s láskou.

Tato potřeba a schopnost se rozvíjí od útlého dětství. Dítě začíná pozorovat svět ve stáří dvou až čtyř týdnů a jedním z prvních obrazů, které sleduje, je lidský obličej. Zaměřuje se v něm především na oči. Když je dítěti asi šest až osm týdnů, jeho oči stále něco hledají. Co to asi bude? Hledají druhý pár očí, touží po kontaktu. Pohled do očí je totiž rozhodující pro navázání vztahu s dítětem. Hru na schovávanou, při které stačí pouze dlaněmi přikrýt oči, milují všechny malé děti. Asi proto, že pak následuje „kuk“ do očí dospěláka, radostný smích a děti při tom cítí, že jsou milované.

Víc než tělesný trest

Pohledem můžeme, aniž jsme si toho vědomi, předávat i jiná poselství. Víme, že dítě je nejvnímavější, když se mu díváme přímo do očí. Věta: „Sem se mi dívej!“ často patří do rodičovského slovníku. Následují po ní příkazy, hubování nebo kritika. Dívat se dítěti do očí především tehdy, když mu chceme říci něco nepříjemného nebo negativního, se snadno stává zlozvykem. Dokud je dítě malé, může to přinášet dobré výsledky. Poslušné a poddajné je ale jen proto, že se bojí. Když povyroste, strach se promění v hněv nebo v depresi. Nezapomínejme na to, že oční kontakt je jedním z hlavních zdrojů citové výživy dítěte, ale i dospělého. Jestliže je v našich pohledech obsažena hlavně kritika, jsou naši nejbližší zmatení. Tuší, že je máme rádi, ale lásku necítí.

Ještě horším zvykem je trestání dítěte tím, že se mu přestaneme dívat do očí. „Nechci tě ani vidět!“ Je to kruté a my to často děláme i svému partnerovi. Vědomě odmítnout oční kontakt je obvykle bolestnější než tělesný trest a dítě to může úplně zničit. Záměrné odmítnutí očního kontaktu jako projev nesouhlasu s chováním je příkladem lásky, která si klade podmínky. Neměli bychom projevovat svou lásku druhému podle toho, jestli se nám jeho chování líbí, nebo ne. Měli bychom lásku projevovat stále, bez zakolísání a bez ohledu na situaci. Když se na druhého mile podíváme jen tehdy, když udělá něco obzvlášť dobře, vyjadřujeme pohledem lásku, která si klade podmínky.

Jsme vzorem

Děti si ve všem berou příklad z našeho chování a učí se od nás. Tak je tomu i v případě očního kontaktu. Jestliže se dítěti díváme do očí neustálým, láskyplným a pozitivním pohledem, bude to dělat také. Používáme-li pohled do očí k tomu, abychom vyjádřili své nepříjemné pocity, bude to dělat i naše dítě. Děti, které se dívají vyhýbavým pohledem, působí nepříjemně a často bývají neoblíbené. Obtížně navazují přátelské nebo jiné intimní vztahy.

Vědecký výzkum na pediatrickém oddělení jedné nemocnice ukázal, že některé děti jsou zdravotnickým personálem navštěvovány mnohem častěji než jiné. Byla tu samozřejmě souvislost s vážností nemoci dítěte a s množstvím péče, kterou dítě potřebovalo. Přesto byl velký rozdíl v počtu kontaktů s jednotlivými dětskými pacienty. Kdykoliv si sestry ve volné chvíli mohly vybrat, do které místnosti vstoupí, přirozeně si zvolily dítě, se kterým jim bylo příjemně. Nejdůležitějším faktorem byl pro všechny kontakt z očí do očí. S dětmi, které se dívají úkosem a pak se kontaktu očima vyhýbají, je těžké navázat vztah. Dospělým se s těmito dětmi nejednalo dobře. Neporozuměli jim, a předpokládali, že chtějí být samy nebo že je nemají rády. Proto se jim vyhýbali a ony se pak cítily ještě více nemilované, odmítnuté a bezcenné.

Dítě potřebuje, abychom ho milovali stálou, vřelou a pevnou láskou. Potřebuje ji, aby se mohlo dobře vyrovnat se světem. Zkusme přehodnotit svůj způsob dívání se druhým do očí dřív, než naše děti budou příliš velké. Je to jednoduchá, ale nesmírně mocná a účinná metoda, která nám umožňuje předat dítěti, ale i svému životnímu partnerovi dostatek lásky.

Podle Rosse Campbella: Potřebuji tvou lásku. (Návrat domů 1992) připravila Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2005/9.

 

 

Autor: Campbell, Ross  |  Štítky: láska, přijetí, vztahy, děti  
Sekce: Povzbuzení | Rodina s dětmi | Čas známosti   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články