PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Moje matka se mě nikdy nedotýkala

5.5.2016

Moje matka se mě nikdy nedotýkala Láskyplné doteky jsou důležitou součástí rodinné komunikace, nejenom mezi mužem a ženou. Dotek je přímo nepostradatelný pro zdravý vývoj dítěte a na konci života mnohdy zůstává tím jediným, co si ještě můžeme dát.

K přemýšlení o důležitosti lidského doteku mne přivedl Neville Smith, anglikánský kněz na odpočinku, který působil jako nemocniční kaplan v Londýně. Ve své knize Šedesátka není hřích píše: ,Onehdy jsem procházel kolem dvou mladých matek, které stály na rohu ulice a povídaly si. Děti jim spaly v kočárcích. Zaslechl jsem, jak jedna druhé říká: „Moje matka se mě nikdy nedotýkala. Nikdy mě nezvedla do náručí, nemazlila se se mnou.“ V tu chvíli jsem si pomyslel – to je ale smutné!´

Víc než slovo

Dotek je velmi důležitým prvkem komunikace, přesněji řečeno neverbální komunikace. Znamená víc než slovo, předáváme jím teplo, fyzické i emocionální, což je obojí nepostradatelné pro zdravý vývoj dítěte. Schopnost přijímat a dávat doteky je nám sice vrozená, ale hodně záleží na tom, co jsme se naučili doma.

Možná se ona mladá maminka, kterou Neville Smith zaslechl, zrovna přiznávala k neschopnosti nabídnout svým dětem dotek, jehož důležitost instinktivně vytušila, protože jí samotné ho v dětství nikdo neposkytl. Kromě tepla dotek pomáhá zprostředkovat pocit pohodlí, blízkosti, přijetí a pochopení, na němž závisí životní spokojenost člověka, ať je jakéhokoli věku.

Dotek nám umožňuje prožívat přítomnost, tady a teď. Různé druhy doteků slouží odlišným potřebám. Jsou doteky, které vnímáme jako projevy péče, ty převažují v útlém dětském věku, ale nepohrdne jimi ani dospělý.

Doteky vnímané jako projevy podpory, nabývají na významu v době dospívání. To je období, kdy děti tolik touží po fyzickém kontaktu a my se ostýcháme k nim přiblížit, např. děvčata po jedenáctém roce potřebují fyzický kontakt s otci, kteří se ho ale často obávají, protože děvčata začínají mít ženské tvary.

Mezi doteky patří i projevy potřeby limitu. Některé děti totiž radši dostanou výprask, protože i to je projev pozornosti. Doteky mohou být nejen pomáhající, ale i ohrožující, zneužívající. Tehdy se člověk stává objektem našich představ o péči a přestává být partnerem.

Hojivý dotek

Patříme ke generaci, která byla vychována, aby se nedotýkala, a dotek pro nás nyní představuje problém. Nechce se nám příliš se dotýkat druhých, a když, tak jen formálně a s odstupem. Každý člověk má hranice, které možná plynou z dětství. Někdo je velmi kontaktní, ale ne všichni jsme stejní. I v rodině můžeme trpět nedostatkem dotyků. Možná se bojíme jeden druhého, bojíme se odmítnutí, na které má ten druhý právo.

Dotek je také důležitým nástrojem pro každého, kdo se stará o lidi, zvlášť o nemocné. Lidé v krizové situaci, kteří prožívají zátěž, mnohdy nejsou schopni komunikovat slovy, jsou zaměření na to, co potřebuje jejich tělo a emoce. Dobrá sestra se prý vždy pozná podle toho, jak se člověka dotýká a jak s ním zachází. A totéž platí u všech pomáhajících profesí i při dalších vztazích a kontaktech s lidmi.

Potřebujeme povzbuzení laskavým dotekem, jak fyzickým, tak emocionálním. Občas se nás něco „dotkne“, něco nás zasáhne či naopak dojme, někdy i dost hluboce – slova se také dotýkají druhých lidí a mohou tam, kam fyzická ruka nemůže. Ohleduplnost, projev laskavosti, ochota a schopnost vcítit se do ostatních mají v sobě něco léčivého – jedná se o skutečný hojivý dotek.

Když přichází stáří a náš dotek ztrácí na sebevědomí a jistotě, je i nám zapotřebí uklidňujícího a povzbudivého doteku od našich nejbližších.

Vypráví se příběh o arcibiskupovi Thomasu Cranmerovi, který se ocitl u smrtelného lože krále Jindřicha VIII. V jedné chvíli, kdy král přišel k sobě, se ho Cranmer zeptal, zda si přeje prosit o odpuštění všech svých hříchů. Pokud ano, měl mu stisknout ruku. Stisk ač nepatný, se skutečně dostavil, a Cranmer mu udělil rozhřešení. „Seděl jsem u postele mnoha nemocných lidí a držel je za ruku až do chvíle smrti,“ píše Smith, „slova už nevnímali. Nemohli sami mluvit, ani by neslyšeli, kdybych jim něco říkal, ačkoli se má za to, že sluch opouští člověka jako poslední ze smyslů. Stále však bylo možné se umírajících dotýkat, a při tom setrvat až do konce.“

Když se narodíme, potřebujeme náruč, hlazení, houpání a z toho se teprve buduje naše schopnost tvořit slova – symbolické doteky se světem. Nejprve očekáváme, že svět bude přicházet k nám, aby nám pomáhal žít a rozvíjet se. Úkolem našeho života je ale propojit to, co přijímáme s tím, co dáváme. Každý den se jeden druhého dotýkáme nejrůznějšími způsoby, citově i fyzicky, možná dokonce už jen tím, že spolu sdílíme přítomnost. 

Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2013/5.

Štítky: děti, důvěra, komunikace, láska, přijetí  
Sekce: Rodina s dětmi | Láska   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články