Tři slova
9.11.2010
Jedna žena, ještě mladá, propadla hluboké depresi. Přestala vycházet z domova; vstávat z postele jí začalo působit utrpení a vyčerpávalo ji, jídlo bylo pro ni trestem.
Denní světlo se jí zdálo nesnesitelné. Okna zůstávala zavřená a žaluzie stažené. V hlavě jí kroužily nejčernější myšlenky, které se často dovolávaly smrti jako určitého způsobu vysvobození.
Manžel, který ji něžně miloval a zahrnoval ji láskou a pozornostmi, byl stále víc znepokojený a sklíčený. Přesvědčil ji, aby se nechala prohlédnout nejváženějšími neurology a psychiatry, známými doma i v zahraničí. Řada profesorů předepisovala léky, terapeutická sezení, cestování, dovolenou. Vyzkoušeli všechno – bez jakéhokoliv úspěchu. Žena se stále víc utápěla ve svém bezútěšném světě a nevycházela z trudnomyslnosti.
A přece ji manžel uzdravil.
Svou prostou a nezištnou láskou a třemi slovíčky.
Jednou ráno se k ní sklonil, pohlédl na ni a se slzami v očích jí řekl:
„Máš ještě mě."
Učitelka se ve škole zeptala nejmladších dětí: „Co člověk potřebuje, když chce být šťastný?"
Odpovědi byly různé: krásný byt, dobré jídlo, peníze, nemít žádnou bolest...
Učitelka dětem napověděla: „Je tu ještě práce, uznání od ostatních, Boží požehnání..."
Všechno popořádku napsali na tabuli.
„Zapomněli jsme na něco?" zeptala se učitelka. Jedna holčička zvedla ruku a řekla: „Ano, potřebujeme blízkého člověka."
Z knihy Bruno Ferrero, Úsměvy pro duši, kterou vydalo nakladatelství Portál roku 2010.
Převzato s laskavým svolením.
Autor: Ferrero, Bruno | Štítky: láska v manželství, manžel, manželka, povzbuzení
Sekce: Povzbuzení
| Tisk
| Poslat článek známému
