PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Jak se vypořádat s neúspěchem

3.9.2018

Jak se vypořádat s neúspěchem Nad novými nepopsanými sešity děti sní o škole, v níž nebudou neúspěchy, špatné známky a tresty. Touží po tom, aby bílé stránky byly popsány krasopisně, bez škrtání a bez kaněk, aby se na nich objevily jen samé jedničky a aby červeným perem bylo napsáno jen „velmi dobré“.

Školní realita

Školní rok začíná a sen naráží na skutečnost. Nejsou v ní jen úspěchy, ale také nutnost vyrovnat se s neúspěchem. To je těžké zvlášť tehdy, když se nezdary často opakují a dítě na ně není připravené. Pak se sny a dobrá předsevzetí hroutí, dítě složí ruce do klína a nechce dál bojovat. To platí nejen o škole, ale o celém životě dítěte.

Na nás rodičích je, abychom podpořili ty, kdo si nevěří, povzbudili líné, ukáznili děti s bujnou fantazií a oživili své vlastní znalosti, abychom byli na výši, až bude potřeba děti vyzkoušet nebo jim něco vysvětlit. Škola zaujímá v životech našich dětí, a tedy i v našich vlastních důležité místo. Podle Christine Ponsardové je třeba věnovat velkou pozornost tomu, aby nebyla místem vzdáleným víře a odděleným od Boha a Boží lásky.

Matka tří dětí a zároveň novinářka uveřejňovala v časopise pro rodiny Famille Chrétienne články o rodinném životě, které byly ve Francii velmi populární. Jejich shrnutím vznikla kniha Víra v rodině, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v edici Familia. Pro začátek školního roku připomíná podobenství o hřivnách z Matoušova evangelia 5,14–30: „Podobenství nám ukazuje, že není důležité dostat víc hřiven než ostatní, ale rozhojnit ty, které máme k dispozici. Není důležité být první ze třídy, ale udělat všechno proto, abych šel stále kupředu. Hřivny nám byly svěřeny k tomu, abychom jejich prostřednictvím rostli v lásce. Naše nadání je dar, který jsme si ničím nezasloužili, proto se jím také nemáme chlubit. To je třeba čas od času připomínat dobrým žákům, kteří mohou být v pokušení dávat druhým najevo svou domnělou nadřazenost,“ píše Ponsardová.

Děti velmi dobře vycítí, jestli jsou rodiče pyšní na to, že se snaží – „Výborně, udělal jsi všechno, co bylo v tvých silách“ – nebo jestli si zakládají jen na vynikajících výsledcích. Jestliže se nám podaří vyzvednout každé dítě na základě práce, kterou vynaložilo, a pokroku, jehož dosáhlo, budou ti nejlepší méně náchylní k pýše.

Jedinou cestou jak překonat strach z překážky je postavit se k ní čelem

Děti tráví ve škole spoustu času. Školní práce je jejich stavovskou povinností, to znamená, že je Bůh volá, aby žily jako křesťané právě ve škole, tak jako my v našem zaměstnání. Máme-li pracovat jak nejlépe umíme, není to proto, abychom byli první, vydělali hodně peněz nebo ohromili kamarády, ale máme to dělat z lásky. „Bůh je s námi stále: ve škole i doma, v kostele i na školním hřišti,“ konstatuje Christine Ponsardová. A tak když je čas jít do školy, neexistuje lepší místo pro růst v lásce než právě škola.

Ať jsou hřivny, které nám Bůh svěřil jakékoliv, máme je s láskou rozmnožit jako „služebníci dobří a věrní“. Ať jsou naše děti intelektuálně velmi nadané nebo ne, každé z nich musí cítit, že pro nás je nejdůležitější, aby plnily Boží vůli a své hřivny rozmnožily. Školní úspěch sice z části podmiňuje jejich budoucnost, ale jsou i jiné oblasti, kde se má jejich nadání rozvinout. Naše děti potřebují, abychom jim pomohli odhalit veškeré jejich bohatství, i to, na které se ve škole nepřijde.

Jak ale zbavit děti strachu z neúspěchu, který je svazuje? Určitě bychom se neměli snažit je za každou cenu chránit. Jednoho dne dítě na hranici svých možností stejně narazí. Jedinou cestou, jak překonat strach z překážky, je postavit se k ní čelem. Pomozme dětem objevit, co všechno zmůže vůle: „Když chceš, můžeš mnohem víc, než si dokážeš představit.“ Vůle zmůže hodně, ale nezmůže všechno, proto musíme s tím, že stačí chtít, zacházet obezřetně. Strach z neúspěchu může dítě překonat jedině tehdy, když má odkud čerpat pocit bezpečí. Často totiž strach z neúspěchu pramení z toho, že si dítě říká: „Když neuspěju, ztratím lásku a důvěru rodičů, profesorů...“ Dítě neumí porážku relativizovat. Má pocit, že je méněcenné i jako osoba: „Neuspěl jsem, takže jsem neschopný.“ Naším úkolem je dětem ukázat, že kvůli jednomu neúspěchu se všechno nezhroutí. Dítě potřebuje povzbuzení, povzbuzení a zase povzbuzení.

Podle knihy Christine Ponsardové: Víra v rodině, Karmelitánské nakladatelství, 2009.

Autor: Ponsardová, Ch.  |  Štítky: děti, povzbuzení, škola, víra, výchova  
Sekce: Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články