Na čem stojí zdravé sebevědomí
4.11.2020
Úkolem pro vychovatele dětí mladšího školního věku je podpořit utváření jejich sebevědomí. Na prvním školním stupni je dítě konfrontováno s tím, co do té doby zažívalo jenom výjimečně – je hodnoceno podle svého výkonu. Výkon se hodnotí podle objektivních kritérií, ne podle možností dítěte, jak je nadané, zda umí psát, číst… Když v mateřské školce děti namalovaly obrázky, na nástěnku se dostaly všechny, i ty méně hezké.
Ve škole se hodnotí výkon
Ve škole dítě dostává známku, je ohodnocen jeho výkon. Dostává tak prvně informaci o tom, jestli je nebo není úspěšné. Hodnocení se začne velmi silně dotýkat jeho sebevědomí. Čím lépe jsem hodnocen, tím mám vyšší sebevědomí. Mladší školní věk je obdobím, ve kterém se utváří naše sebevědomí. Nemyslím si, že by sebevědomí bylo pouze otázkou tohoto věku, ale v tomto vývojovém období je především spojeno s hodnocením. A to s hodnocením od nějaké cizí osoby – např. paní učitelky. Paní učitelka v první třídě bývá u dětí zpravidla velmi oblíbená. Zeptáme-li se „prvňáka“ jaká je paní učitelka, tak většinou odpoví: krásná, hodná, milá… i když se ona paní může zdát z našeho pohledu jako nepříjemná, protivná a příliš přísná. Děti mají tendenci svoji první paní učitelku milovat. Hodnocení berou jako hodnocení sama sebe, nejen svého výkonu. Proto velice úzce souvisí se sebevědomím dítěte.
Neúspěšnost snižuje sebevědomí
Představme si, že do školy nastupuje dítě, které není moc šikovné. Ze začátku mu vadí, že žádné jedničky nemá. Zvlášť pokud se ve třídě soutěží, kolik kdo má jedniček, hvězdiček a jiných kladných znamének. Dítěti tedy vadí, že jich má málo a snaží se. Jeho snaha ale není korunována kýženým úspěchem. I když se snaží, jak nejvíce umí, pořád není jeho výsledek oceněn jedničkou nebo hvězdičkou. Maximálně tam paní učitelka napíše „V“, což není žádná pěkná značka. Když se dlouho snažíme a pořád to nepřináší žádný efekt, tak se snažit přestaneme, protože nás to vyčerpává. Děláme to my dospělí – když nám něco pořád nejde, tak to necháme být (pokud můžeme) a u dětí je to úplně stejné, mají také tendenci „se na to vykašlat“. Mnohem později, ne už v první třídě, začnou říkat, že je jim to jedno. Proč? Protože jejich neúspěšnost jim v podstatě nesmí vadit. Jinak by jim snižovala vlastní sebevědomí. Takže už ve 4.–5. třídě začnou děti říkat: "Mně je to jedno, že jsem dostal špatnou známku; mně je to jedno, že mám poznámku"… Dávají tím najevo, že jim na jejich úspěchu nezáleží, protože jinak by je to ohrožovalo. Děti, které se díky školnímu hodnocení dostávají se svým sebevědomím „na dno“, mají později v pubertálním věku tendenci najít si skupinu lidí, která je přijme takové, jací jsou. Většinou to bývá parta, která nevede k ničemu dobrému. Dítě je najednou „za hvězdu“, protože dokáže něco ukrást, něco pomalovat, něco zničit… a parta ho za to ocení. A protože ono strašně potřebuje právě toto ocenění, tak se začne tímto způsobem chovat. To je něco, co si samozřejmě nepřejeme a nechceme. Musíme tedy hledat způsob, jak u dětí, které nejsou ve škole úspěšné, budovat zdravé sebevědomí. Protože nedostatek sebevědomí je v podstatě důvodem, proč dospívající v těchto partách jsou a proč to všechno dělají.
Hodnocení rodičů je nejdůležitější
V mladším školním věku je sebevědomí především otázkou toho, jak děti vnímají, že jsou hodnotné v očích druhých lidí. Nejdůležitější je pro ně hodnocení rodičů. Jestliže rodiče vnímají, že jejich dítě je skvělé, pak má dítě dobré sebevědomí, i když ve škole není tak úspěšné. Do naší poradny docházel jeden romský chlapec, který ve škole propadal. Ale hrál výborně fotbal a jeho tatínek byl trenérem družstva, ve kterém jeho syn hrál. Chlapec měl velmi dobré sebevědomí, protože jeho tatínek obdivoval u něho to, čeho si sám vážil. Je třeba, aby rodiče na svém dítěti našli silné stránky, které nemusí nutně souviset se školou – např. hudební nadání, výtvarné, sportovní… , a ty u něj dovedli ocenit.
Na každém dítěti můžeme najít něco, v čem je opravdu dobré! Jenom je důležité, aby to „něco“ bylo také důležité pro nás. Protože dítě pozná, když ho chválíme neupřímně. Třeba děti z venkova, které se umějí postarat o králíky, a pro jejichž rodiče je to skutečná pomoc v domácnosti, tak mohou být v očích rodičů velmi hodnotné i přesto, že ze školy nosí špatné známky. Takové děti se nechytnou part, protože mají své sebevědomí postavené na něčem jiném.
Mladší školáci a liturgie
Chlapci, pokud nejsou příliš introvertní a nestydí se, mohou být ministranty, děvčata zase mohou zpívat ve scholách, někde ministrují i děvčata. Jestliže děti v tomto věku začnou vnímat, že mají v kostele partu jiných dětí, na kterou se těší, tak je menší pravděpodobnost, že se v pozdějším věku budou z kostela ztrácet. I když je pravda, že se mnohdy netěší ani tak do kostela na mši svatou, jako na kamarády, se kterými společně něco dělají. Děti, které chodí s rodiči do kostela z povinnosti a nemají tam jiné děti, se kterými by se kamarádily ani nejezdí na nějaké akce s ostatními věřícími dětmi, si začnou v dospívání připadat jako „exoti“ a budou mít tendenci do kostela přestat chodit. Proto je velmi důležité, aby děti v mladším školním věku měly skupiny věřících kamarádů, v rámci farnosti nebo mimo farnost, se kterými začnou kamarádit a vytvářet nějakou křesťanskou skupinu – „partu“.
Jiný neznamená horší
Můžeme si situaci přiblížit na příkladu adoptovaných dětí. Je potřeba, aby se tyto děti znaly s adoptivními dětmi z jiných rodin. Protože potom budou mít pocit, že být adoptovaný je normální. Dítě, které nezná jiné adoptované děti, si připadá „jiné“, což si může také vysvětlovat tak, že je „horší“. Analogicky platí, že být věřící ve třídě, kde jsou ostatní děti nevěřící, může pro dítě znamenat být „jiný“, tedy „horší“. Pokud má jinde skupinu dětí, které jsou také věřící, získá zkušenost, že být věřící je normální. Zdůrazňuji, že tyto zkušenosti musí získat už před pubertou! Děti by měly jezdit na chaloupky nebo na křesťanské tábory dávno před pubertou. Jakmile si někdy kolem devíti až desíti let zvyknou na podobné aktivity, začnou je považovat za normální a většinou se tam těší. Je potom mnohem větší pravděpodobnost, že je v pozdějším věku skupina kamarádů podrží. Ještě lepší než jednorázový prázdninový pobyt, je pro dítě např. křesťanský skaut. S věřícími dětmi se tam potkává mnohem častěji a získává tím pozitivní zkušenost s církví.
Publikováno s laskavým svolením PhDr. Ivany Bernardové, ředitelky Křesťanské pedagogicko psychologické poradny www.kppp.cz
Autor: Bernardová, Ivana | Štítky: děti, víra, výchova, společenství
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
