PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Základy vůle nebo zvůle?

8.5.2017

Základy vůle nebo zvůle? Pro výchovu dítěte ve víře v období batolete, jeden až tři roky, je důležité podpořit utváření vůle. Dítě a jeho vývojový úkol se začínají proměňovat. Dosud bylo plně závislé na matce, ale zhruba ve věku jeden a půl roku se mění prvotní symbióza s matkou. Dítě si začíná uvědomovat, že maminka a on/ona jsou dvě různé bytosti. Nyní dochází k tomu, čemu se také symbolicky říká „druhé narození“.

Měli bychom tuto chvíli oslavovat, jedná se o psychologické narozeniny – zrodila se osobnost! Dítě si začíná uvědomovat svoji odlišnost, potřebuje zjistit, co všechno je on/ona a co už není on/ona. Období vlastního sebeuvědomění je pro rodiče zpravidla obtížné. Dítě se vymezuje vzdorem. Má potřebu prosazovat sebe sama, své touhy, potřeby a naráží na to, že ne všechno, co chce, je dobré a že ne vše, co chce, mu chtějí rodiče dát.

Mantinely tvoří základ vůle

K čemu je tento vývojový úkol dobrý? Právě v tomto období se vytvářejí základy vůle. Ne každý vzdor dítěte je negativní. Leckdy si ve svém vzdoru dítě leccos prosadí a lecčehos dosáhne. Tím poznává, kde jsou jeho hranice. Ty mohou být buď příliš úzké – dítě je vychováváno jako v kleci, nebo mohou být příliš široké – takže mantinely nejsou téměř znát. Dnes se často setkáváme spíše s druhou variantou. Dříve byl požadavek rodičů, aby dítě bylo poslušné, dnes jsou děti vychovávány k tomu, aby byly svobodné. Není tak velký problém v tom, zda jsou mantinely úzké nebo široké, ale je potřeba nějaké mantinely vůbec stanovit.

Pokud rodiče dítěti poskytnou úplnou svobodu a nestanoví žádné mantinely, tak se dostává do situace, jako kdyby bylo na poušti. Na poušti, kde nejsou žádné cesty, kde jsme sice svobodní, ale absolutně nešťastní, protože nevíme kudy ven. Dítě je v situaci, ve které nemá stanoveny žádné mantinely, rovněž nešťastné. V podstatě mu nezbývá nic jiného, než aby se samo stalo vládcem. Jestliže mu nikdo z rodičů (vychovatelů) neřekne, co je dobré a co je špatné, musí převzít iniciativu a začne samo rodičům (vychovatelům) poroučet. Jediná jeho jistota totiž je, že se něco stane podle jeho představ. 

Svoboda nebo zranitelnost

Takový způsob výchovy pak ve svém důsledku nevede k tomu, že je dítě silné a svobodné, ale naopak: je bezbranné a zranitelné. Potřebuje ochranu, kterou mu poskytují pevně stanovené mantinely. Jestliže je v tomto věku dítě hodné a poslušné, v kostele neruší a mlčí, nemusí to vždy být jen pozitivním znamením. Když se pak dostane do puberty, bude také poslouchat, ale jiné lidi než rodiče nebo učitele. Jeho vůle se nenaučila bránit se – poslouchá každou autoritu, která je silnější než ta jeho. A to s sebou může přinést nemalé nebezpečí! 

Výchova dítěte v tomto věku by měla probíhat někde mezi dvěma extrémy. Na jedné straně je velká přísnost, tj. snaha po poslušnosti dítěte, která může vést až ke zlomení rozvíjející se dětské vůle a na druhé straně poskytování příliš velké svobody, výchova nikoliv vůle, ale „zvůle“ – tedy umění poroučet všem, jenom ne sám sobě. Dítě poslouchají všichni, ale ono samo sebe poslechnout neumí: omezit se v něčem neumí, dát někomu přednost se nenaučilo. Jeho vůle je zaměřena jenom „proti“ něčemu.

Batole a křesťanská výchova

Dítě v tomto věku už začíná vědomě prožívat modlitbu v rodině. Je proto dobré, aby bylo vtaženo do režimu křesťanského života rodiny a účastnilo se ho přiměřeně svým možnostem. Pokud bylo dítě kojencem, tak se rodiče modlili nad dítětem. V období batolete přichází už dítě samo. V období vzdoru se může ovšem stát, že nebude chtít přicházet, protože modlitba je z jeho pohledu rušivá: přerušuje jeho hru. Nebo chce ještě oddálit čas spánku, který po modlitbě pravidelně následuje. Přesto je dobré zavádět rituál modlitby. Především proto, že dítě v tomto věku rituály nutně potřebuje. Pomohou mu přenést se přes svou nepokojnou vůli k tomu, aby se podřídilo. A konečně, rituál je něco, co mohou děti vyžadovat i po svých rodičích. Když dítě projde dobře tímto obdobím, tak kolem tří let začne samo rituály vyžadovat a chce, aby se pevně dodržovaly. Večerní modlitba je jedním z nich.

Někdy může nastat problém s postojem při modlitbě: klečet ani sedět se dětem moc nechce, spíš mají tendenci pobíhat. Ideální je vzít si dítě při modlitbě na klín. Také bychom měli mít na zřeteli, že dítě v tomto věku ještě nevydrží moc dlouhou modlitbu. Vlastní slova a symboly (hořící svíce při modlitbě), příjemné a pochopitelné pro dítě, dělají modlitbu zajímavou a ono je schopné i ochotné takovou modlitbu vydržet. Podobně je tomu i s modlitbou před jídlem, která může být také jednoduchým rituálem, např. se zpěvem vhodné písně. Batole a účast na liturgii v kostele

Batole a účast na liturgii

V tomto věku nemá dítě ještě většinou v kostele „svoje místo“. Nerozumí liturgickým úkonům, čtením ani kázání a celá mše svatá je pro něj příliš dlouhá. Situaci mu můžeme usnadnit např. tím, že s sebou vezmeme přiměřené hračky. Vhodné jsou např. knížky, které souvisí s křesťanstvím a náboženskou výchovou dětí. Už proto, že dítě začíná být schopno rozlišovat: tuhle knihu si neprohlížím nikde jinde než v kostele. Může se tím v ideálním případě dosáhnout toho, že dítě se začne na mši svatou těšit. Při vlastní mši svaté je nezbytně nutná přítomnost maminky (tatínka) vedle dítěte, kteří by se mu měli také věnovat, například šeptem komentovat bohoslužbu, výzdobu kostela.

Aktivní dítě v kostele pobíhá, má tam kamarády, se kterými se třeba i postrkuje a to, co se děje u oltáře, ho příliš nebaví. Situace je horší tam, kde v kostele nejsou prostory vyhrazené matkám s malými dětmi. První polovinu mše svaté ještě děti většinou vydrží. Ve druhé polovině je dobré, když rodiče upoutají jejich pozornost např. tím, že je připravují na to, co „ teď bude“ (zvoneček, zpívání, pokleknutí…) a tím je pomalu zapojují do slavení mše svaté. V kostele máme málo výchovných prostředků: nemůžeme k dětem mluvit, ani jim dát na zadek. Chceme také po dítěti, aby reagovalo rychle, což je pro něj těžké. Vhodnější proto bývá, pokud se nám nepodaří odvést jeho pozornost od lumpáren přímo v kostele, když dítě vyvedeme ven.

Publikováno s laskavým svolením PhDr. Ivany Bernardové, ředitelky Křesťanské pedagogicko psychologické poradny www.kppp.cz

Autor: Bernardová, Ivana  |  Štítky: děti, víra, výchova, hranice  
Sekce: Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články