Každé zrníčko víry může vydat své plody
20.7.2023
Doplňující otázky k tématu výchova dětí ve víře: Jak pracovat s dětmi, když víru nesdílejí oba rodiče a nebo nechodí ke svátostem, odpovídá PhDr. Ivana Bernardová, ředitelka Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. Připomíná známou pravdu, že důležitější než mluvit s dětmi o Bohu je mluvit s Bohem o dětech.
Jak pracovat s dětmi, které nemají ideální rodinné zázemí?
Náročná je situace tam, kde jeden z rodičů je věřící a druhý nevěřící. Jeden chodí do kostela a druhý nechodí. Zde se naráží na problémy už u předškoláků, protože televizní programy v neděli dopoledne bývají pro děti velmi lákavé. Pokud jeden z rodičů zůstává doma, je velká šance pro dítě, aby také ono zůstalo doma a mohlo se místo nudného kostela dívat na televizi. Abychom dosáhli opaku, aby šlo do kostela rádo, museli bychom nedělní návštěvu kostela udělat pro dítě atraktivnější než pohádku v televizi. A to je velmi těžké, zvláště u předškoláků. Obtížné také bývá přesvědčit partnera, který nesdílí víru, že má poslat dítě s námi do kostela. Zvlášť, když není pěkné počasí, nebo je dítě mírně nastydlé. Naskytne se tolik důvodů, aby dítě do kostela nešlo, až se z jedné výjimky postupně stane zvyk.
Když rodiče nechodí ke svátostem
Další problém je, když rodiče jsou sice věřící, ale nepraktikující. Přimět dítě, aby se účastnilo svátostného života, je těžké, protože zde chybí důležitá výchovná role rodičů. Oni sami dávají dítěti příklad svým vlastním životem. Domnívám se, že se častěji setkáme s tím, že dítě navštěvující církevní gymnázium v pozdějším věku konvertuje, než s tím, že by vydrželo ve víře dítě, které nemá křesťanské zázemí a setkává se s vírou pouze díky katechezím ve farnosti nebo ve škole. Tam, kde dítěti sdělujeme nějaké vědomosti o Bohu jednou za týden ve formě školní výuky a jinak žije v prostředí, které křesťanství nezná, je velmi nereálné udržet ho u toho, aby vydrželo víru žít. Víra je dar Boží a milost Boží je úžasná, ale lidské podmínky, které dítě bez rodinného křesťanského zázemí má pro svou víru, mi připadají velmi nedostačující. Takovému dítěti je možné pomoci prostřednictvím zážitku. Ne tolik samotnou naukou, jako spíš prožitkem.
Mají děti šanci setkat se osobně s Bohem, když se s vírou setkávají pouze prostřednictvím výuky náboženství ve škole?
Ráda bych uvedla příklad. Je to možná trochu podobné, jako když děti přijedou jednou za rok na prázdniny k babičce, která je vodí do kostela, učí je modlitby... U babičky vnímáme určitou citovou složku, která je zde hodně důležitá. Dítě babičku miluje a chce dělat to, co dělá babička. Každé zrníčko víry, které zasejeme, může někdy v budoucnosti vydat své plody.
Nemyslím si proto, že pouhá školní výuka náboženství je úplně zbytečná. Ale zároveň musím přiznat, že nevím a nemám zkušenost s tím, jestli tento způsob předávání víry má nějakou naději a je dostačující k tomu, aby se v dětech víra uchovala. Navrhovala bych v tomto případě, že by bylo vhodné doplňovat školní výuku náboženství ještě mimoškolními akcemi, při kterých je pro dítě šance získat prožitek víry, protože jinak je to hrozně málo.
Důležité je se za děti modlit. Jak doporučují někteří svatí: "Důležitější než mluvit s dětmi o Bohu, je mluvit s Bohem o dětech". A to platí nejen pro školní výuku náboženství, ale pro jakoukoliv výchovu. Nejpodstatnější je, aby děti získaly zkušenost, že je rodič, vychovatel nebo katecheta má rád.
Publikováno s laskavým svolením PhDr. Ivany Bernardové, ředitelky Křesťanské pedagogicko psychologické poradny www.kppp.cz
Autor: Bernardová, Ivana | Štítky: děti, víra, výchova
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
