PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Táhněte za jeden provaz

4.9.2017

Táhněte za jeden provaz Škola značně ovlivňuje pohodu v našich rodinách. Čím jsou děti starší, tím bývá situace náročnější. Zvlášť děti, které přecházejí na druhý stupeň nebo na osmi či čtyřleté gymnázium, mají najednou výrazně zhoršené známky a rodiče jsou bezradní jak jim pomoci. Čím dětem prospějeme a čím jim naopak můžeme uškodit?

Nejčastější chyby

Některé školy pro své studenty pořádají zážitkové semináře efektivního učení a pro rodiče přednášku, jak pomáhat dětem při studiu. Že u vás takové novinky nemáte? Nevadí, pedagožka a psychoterapeutka Irena Mácová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze 8, která semináře i přednášky pořádá, nám to nejpodstatnější sdělila. Nejprve upozorňuje na chyby, kterých by se rodiče měli vyvarovat. Často se stává, že si dítěte nejprve nevšímáme, a pak se zlobíme nad známkami; nebo ho neustále vyslýcháme a kontrolujeme; jindy máme tendenci dělat věci za něj a případné neúspěchy maskujeme. Nebo dítě jenom zkoušíme a rozčilujeme se, když látku neumí: "Já ti říkal, že se máš učit, vidíš jak to dopadlo."

Dítěti neprospějeme ani tím, že ho zbavíme veškerých povinností, aby mělo dostatek času na učení, nebo mu dovolíme nadměrné množství zájmové činnosti a ono pak nestíhá školu. Hlavně pozor na manipulaci typu: Koukej jak sousedovic Anička..., to já v tvém věku..., co z tebe bude..., proč mi to děláš..., to jsem se v tobě zklamala..., tohle mám za všechno... „Táhneme dítě k vytčenému cíli jako kozu na provaze. Většina dětí reaguje stejně jako ta koza – zapře se a nejde. Rodič i dítě zbytečně plýtvají silami. Podřídivější dítě se může dokonce zlomit. Polozadušená koza se sice dobře vleče, ale moc velký výkon nepodává,“ shrnuje názorně Inka Mácová.

Jak dětem pomáhat
  • Zvyšujte motivaci. Nejdůležitější je pomoc při změně přístupu k učení z „musím“ na „chci“. Pro děti, které zatím dosahovaly vynikajících výsledků bez námahy, je nesmírně demotivující, že najednou musí vynaložit určitou práci a výsledek je pochybný. Fakt, že jednou budu paní doktorka, většinu dětí nepřinutí učit se nezáživný zeměpis. Děti potřebují zvýšit motivaci nějakou odměnou. I nám se lépe pracuje za mzdu, uspokojení z dobře vykonané práce nestačí. Navíc, odměnou nejsou jenom peníze – děti samy si dokážou vymyslet odměny typu: společné odpoledne s rodiči, výlet na kolech, nákup dražšího sportovního náčiní. Odměny musí být dosažitelné. Osvědčují se postupné kroky. Dítě sbírá kredity, které pak může měnit za menší odměny, nebo si spořit na velký dárek. Dítě se také musí naučit odměňovat samo – až to dodělám, půjdu s kamarády ven, zahraji si na počítači, sním něco dobrého.
  • Oceňujte úsilí. Jestliže dítěti něco nejde, přestože se to snažilo naučit, ocitá se rodič v pasti. Přece ho nebude chválit za pětky! To jistě ne, ale můžeme s ním sdílet rozčarování, že přes snahu se to naučit, je výsledek takovýhle. Pak se můžeme zajímat, proč k tomu došlo: Učí se moje dítě špatným způsobem, nebo to byla chvilková indispozice? Je možné, že má mezery ve starší látce, a ty je třeba doučit, nebo sehnat doučování.
  • Buďte studijním partnerem, ne dozorcem. Nechte si vysvětlit látku jako celek, místo toho, abyste dítěti kladli dotěrné otázky. Klidně si může napsat poznámky, jako skutečný přednášející. Tak si nenásilnou formou udělá výpisky a vy máte navíc přehled o tom, jestli umí pracovat s textem a neučí se otrocky zpaměti. Navíc se ještě zbavuje trémy.
  • Zajímejte se o předmět a o dítě, ne o výsledky. Děti se nejlépe učí předměty, které je baví, jsou něčím zajímavé, většinou pro ně mají i vlohy, anebo je učí dobrý učitel. Učitele ani vlohy nezměníme, ale můžeme dítěti přiblížit předmět z jiné stránky, dějepis třeba přes dobové odívání, kuchyni, zbraně, literaturu apod. Je to velmi účinné, ale vyžaduje to úsilí.
  • Nebojte se poručit a buďte důslední. Buď dospělost svých dětí přeceňujeme, nebo se v zájmu zachování domácí pohody bojíme dávat jim nějaké příkazy a omezení. Děti se pak nenaučí řádu a pravidlům. Nelze očekávat, že mají tak silnou vůli, že odolají pokušení v podobě počítačů, televize, pobíhání venku. Vůli a vytrvalost musíme u dětí rozvíjet třeba domácími povinnostmi, nebo tím, že musí dokončit práci, i když už je přestala bavit. Děti příkazy potřebují, ale nesmíme jimi plýtvat. Měli bychom regulovat jen to nejdůležitější, zato důsledně. Pak si můžeme příležitostně dovolit nějaký ten přestupek velkoryse přejít.

Irena Mácová má pro nás povzbuzení:Cílem je být s dítětem na stejné straně provazu. A pokud zůstaneme u našeho přirovnání, pak kozu nestrkejte, ale jděte vedle ní. Když se jí nechce, stačí ji nalákat na větvičku akátu a ona bude pěkně šlapat sama. Dá to práci, ale tažení kozy je stejně namáhavé a navíc méně radostné.“

Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2007/6.

Štítky: děti, rodiče, růst, výchova  
Sekce: Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články