PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Jaké nosíte brýle?

8.10.2018

Jaké nosíte brýle? Příčiny některých typických problémů s dětmi vysvětlují ve své knížce Rodiče v akci Monika a Martin Gajdovi. Jako manželé, rodiče a rodinní terapeuti rovněž nabízejí určitý návod, co dělat a čeho se vyvarovat. Tak například před nás staví otázku: Jaké nosíte brýle?

Na první pohled je myslím zřejmé, že řeč nebude o brýlích dioptrických, ale o způsobu, jakým se díváme na lidi i věci kolem sebe. Ačkoliv se dál zaměříme na vztah k dětem, brýle filtrující naše vnímání si nasazujeme i v kontaktech s ostatními lidmi, dokonce i se sebou samými.

Negativní brýle filtrují vnímání

Rodiče mají občas ve zvyku nasazovat si negativní brýle, jimiž filtrují chování dítěte a zachytávají pouze ty podrobnosti, které potvrzují jejich postřehy. Například matka vstupuje do ordinace a už ve dveřích spustí: „Ten kluk byl od začátku jiný a dělal jen samé problémy. Už když jsem s ním byla těhotná, nemohla jsem spát. Jenom s ním jsem v těhotenství zvracela. Kopal mě tak, až mě bolelo břicho, a když se narodil, dva roky jsem se nevyspala déle než hodinu, protože celou dobu křičel. Jakmile začal chodit, rozbil vázu. Začali jsme docházet k psychologovi, abychom ho vůbec nějak zvládli, a teď má zase pořád nějaké trable ve škole...“

Podle manželů Gajdových dochází k interpretaci povahových rysů nebo chování dítěte v jeho neprospěch nesmírně často. Rodič si už nedokáže všimnout, že každé problematické chování dítěte má také svou kladnou stránku. Tatáž maminka by mohla říci: „Představte si, že ten chlapec byl už od samého začátku jiný, hned jsem věděla, že z něho vyroste mimořádná osobnost. Už když jsem byla těhotná, nemohla jsem spát. Jenom při tomto těhotenství jsem zvracela, a tak jsem si říkala, že ve mně roste temperamentní člověk. Kopal, až mě bolelo břicho... Tolik energie! Od samého začátku to byl dravec. Hned jak začal chodit, rozbil vázu, tak byl zvědavý na svět kolem sebe. Proto jsme ho od útlého dětství posílali do sportovního oddílu a dnes je škola hrdá na jeho šikovnost.“

Někdy v rodinách dochází i k tomu, že se na jedno dítě pohlíží „negativními“ brýlemi a na druhé „pozitivními“. Jedno dítě dělá všechno špatně, působí výchovné problémy, musí být neustále kontrolováno, a druhé je jeho pravým opakem, chloubou svých rodičů, výborně se učí, vzorně se chová a vždy je na něj spolehnutí: Rodiče, aniž si to uvědomují, posilují špatné návyky jednoho a kladné chování druhého.

Konec s nálepkami

Co si s tím počít? Všechno začíná uvědoměním si nastalé situace. Rodič, který nosí negativní brýle si nedokáže všimnout, že každé problematické chování dítěte má svůj rub. Někdy není snadné hned objevit kladná hlediska v pojmech, které jsou obecně brány za negativní. Například lenoch se zabývá jen tím, co má opravdu rád; umí si dopřát; je to lepší než otroctví perfekcionismu. Rváč si zase umí stát za svým; nikdo mu nenažene strach, bude to silný člověk. Nepořádník je spontánní a nemá problémy se sebevyjádřením; emocionálně zablokované děti jen málokdy dělají nepořádek. Neposedu můžeme vidět jako energického člověka, o kterém nikdo neřekne, že je nudný patron; takoví lidé to dotáhnou daleko. Ňouma má zase neuvěřitelně bohatý vnitřní svět, potřebuje si všechno promyslet. Skvělí umělci byli nejednou tak trochu z jiného světa. Uřvanec má zase temperament, chce být slyšen a dokáže projevit své emoce.

Takže, pokud nám hrozí, že svoje děti začneme škatulkovat, měli bychom si nasadit opačné brýle. Zamysleme se nad tím, kdy používáme výrazy jako „ty vždycky“ nebo „ty nikdy“? Zkusme si sami pojmenovat nálepku, kterou dítěti dáváme a uvědomit si, jaký poznávací filtr jsme si nasadili.

Potřebujeme pozitivní brýle

A pak je potřeba začít si vědomě všímat i situací, ve kterých se naše dítě chová jinak. Například se může ukázat, že „neposeda“ Petříček dokáže nesmírně soustředěně hrát počítačovou hru, ale ve třídě neposedí pět minut v klidu. Jakmile však začne hrát na počítači, úplně se do toho ponoří. Dokáže provádět precizní úkony, jen aby se dostal na vyšší úroveň a nejenže sebou nešije, ale možná by umřel hlady, kdybychom ho od počítače neodehnali násilím. Zdá se tedy, že když ho něco opravdu zaujme, je s to soustředit se bez přestávek i na hodně dlouhý čas! A když si to uvědomíme, měli bychom slovně vyjádřit své uznání a souhlas: „Petříčku, vidím, že klidně sedíš u počítače. Bravo. Jsem hrdá na to, že se dokážeš tak soustředit, a vidím, že vyhráváš.“ Vůbec nevadí, že se ta schopnost projevuje zrovna u počítače, důležité je to, že se vůbec ukáže. Možná časem uvidíme, že se Petříček dokáže soustředit i v jiných situacích, a pak nešetřme pochvalou. Posiluje to kladné chování dítěte, ale mění to i naše smýšlení o něm.

Technika pozitivních brýlí tedy spočívá v tom, že rodiče zachytávají veškeré chování dítěte, které se nehodí do stereotypu, který si o něm vytvořili, a že slovně projevují dítěti uznání v okamžiku, kdy se chová tak, jak se od něho očekává. Když rodiče začnou používat opačných brýlí, bývají až překvapeni, jak často může být jejich dítě chváleno za něco, čeho si na něm dosud vůbec nevšímali.

Podle knížky Moniky a Martina Gajdových: Rodiče v akci připravila Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2012/20.

Autoři: Gajda, Martin, Gajdová, Monika  |  Štítky: děti, rodiče, růst, výchova  
Sekce: Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články