PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Kdo má pravdu?

17.10.2016

Kdo má pravdu? Jakmile použijeme větu: „Ty musíš mít vždycky pravdu!“ zastavujeme tím veškerou diskusi i možnost vzájemného porozumění. Denis Sonet, kněz diecéze Troyse ve Francii, který se léta věnuje manželskému poradenství, upozorňuje na skryté důvody.

„Trápí nás pocit, že nejsme bráni v úvahu, že nás ten druhý podceňuje. Jsme přesvědčeni, že můžeme říkat cokoli, ale nikdy se na nás nedbá, že se nám odpírá právo myslet tak, jak myslíme, a cítit tak, jak cítíme.“ Ale i ten, komu je výtka adresována, je uváděn v pochybnost: „Není v tom, co tvrdí trocha pravdy? Nedospíváme příliš rychle k myšlence, že zjevně přehání? Mohlo by to být v tomto případě způsobeno komplexem nadřazenosti, nebo reálnou pochybností o schopnosti úsudku toho druhého, nedostatkem uznání pro toho druhého?“

  • Podle Soneta je k ničemu, zbytečné a neúčinné hledat, kdo nemá a kdo má pravdu. Diskuze tak může být zcela marná. Protože oba manželé jsou zároveň soudci i souzení, jen těžko budou objektivní. Důležité je pokusit se líp pochopit, jak to ve vztahu chodí a odrazit se s humorem od začarovaných kruhů, které se ve vztahu uhnízdily. „Čím míň mě posloucháš, tím víc na tebe útočím!“ Je zbytečné pátrat po tom, kdo začal – to je chování dětí, které se hádají a pak se ohrazují.
  • Druhým požadavkem komunikace je opustit na okamžik své ego, abychom se pokusili vžít do problémů toho druhého. Je každopádně zdravé vyjít z předpokladu, že druhý, jemuž to přece myslí, pohlížel na věci z jiné stránky, která nám unikla a již bychom měli poznat.

Říkat, že máme pravdu, znamená poněkud rychle pravdu prosazovat. Říkat, že druhý má vždycky pravdu, znamená trochu rychle prosazovat, že druhý je přesvědčen, že má pravdu, a to paradoxně znamená, že my si myslíme, že ji máme také.

Zvážíme-li to, dobře poznáme, že celou pravdu nemá nikdo. Reálná situace je natolik komplexní, že z ní můžeme uchopit jen určité díly. Kdo může dnes přesně určit, jak v pluralitním světě vychovávat děti? Jeden řekne, že je potřeba přísnost, a druhý, že máme být spíš chápaví. Kdo to vidí správně? Pravděpodobně oba dva!

Brýle subjektivity

Všichni máme na nose brýle své subjektivity. Mají různé zabarvení podle toho, jakou jsme prošli výchovou, jaký je náš životní příběh, jaká je naše povaha. A pokud jsou mezi námi rozdíly, příčiny nehledejme ve zjevných chybách úsudku toho druhého, ale spíš ve skutečnosti, že se na věc nedíváme stejným způsobem, že právě nesdílíme stejná hlediska. Představme si manželský pár, který je nahoře na Petřínské rozhledně a dívá se na Prahu. On se dívá na západ, ona na východ. Ona říká: „Je krásná ta Vltava, nemyslíš?“ A on: „Kde vidíš jakou Vltavu, odtud není vidět.“

Místo, aby jeden popíral vizi toho druhého, je moudřejší pokusit se – v mezích možností podívat se na svět a na problémy očima svého protějšku. Rozdílnost tak přestane být podnětem ke konfliktu, ale začne být obohacením a tříbením našeho úsudku. Osvědčuje se to v manželském vztahu, ale i ve vztahu rodičovském. Je krušné slyšet dítě, jak prohlašuje: „S tátou se nedá diskutovat. Má vždycky pravdu!“

Podle knihy Denise Soneta: Miláčku, netrap mě... připravila Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2013/7.

Autor: Sonet, Denis  |  Štítky: komunikace, naslouchání, obtíže v manželství  
Sekce: Krize v manželství | Čas známosti   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články