PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Najít správnou vzdálenost

6.3.2017

Najít správnou vzdálenost Aby člověk uměl dobře žít s druhým, musí nejprve umět dobře žít sám se sebou. Abychom dokázali opravdu prožívat upřímný vztah, je třeba být v dobrém postavení vůči druhému. Vyrovnaný vztah se skládá ze dvou osob, které spolu tvoří společný prostor – ono "my".

V každém člověku společně existuje touha po spojení a touha po samostatnosti. Na základě vlastního příběhu hledá jeden spíš to první a jiný spíš to druhé. Pokud nám chyběla láska, něžnost nebo cit, budeme to vše očekávat od druhého a očekáváme, že na to přijde sám: "Kdybys mě miloval, uhodl bys, co mi dělá radost." To je touha po spojení. Někdy vyhledává až přílišnou blízkost jednoho ke druhému.

Jindy, pokud jsme měli zkušenost se vztahem, ve kterém jsme se cítili příliš svázaní druhou osobou mající potřebu ovládat a manipulovat, například matkou, bojíme se, aby nás vztah „nepohltil“, aby příliš nezasahoval do našeho osobního prostoru, aby nás nezraňoval. Někteří mohou cítit strach ze zadušení a být převálcovaní úzkostí. Ten, u koho se projevuje takový strach, bude mít občas pokušení se vzdálit, vrátit se do své jeskyně či bubliny. Nenechá nikoho, aby se k němu přiblížil, a pokud se o to druhý pokusí, náš nešťastný zamilovaný bude mít dojem, že není respektován, a může se stát agresivním.

Buď se přiblíží příliš blízko a očekává od druhého vše ve skutečné citové závislosti nebo se dá trvale „k dispozici“: Obecně je citová nádrž těchto osob jen bezednou dírou; mají strach z opuštění nebo z toho, že nebudou milováni. V opačném případě se příliš vzdálí, chrání se, postaví mezi sebe zeď, mají strach, že nebudou respektováni, že ztratí svobodu, chtějí bránit svůj prostor za každou cenu, takže se uzavřou a čím více po nich budou chtít, tím víc se izolují...

1. Jsou-li muž a žena příliš blízko jeden druhému

…říká se tomu splynutí, milostná vášeň, která může vyústit v citovou závislost. V tomto schématu vztahu splynutí jsou osobnosti smíšeny: Já a Ty zde nejsou dobře identifikované. Tento typ vztahu je často umožněn kvůli problému osobní identity a sebeuznání, nedostatkem odlišnosti nebo skutečnou obtížností přijmout rozdílnost.

2. Když jsou muž a žena příliš daleko jeden od druhého

...vztah už neexistuje: jeden i druhý jsou příliš nezávislí. Jsou blízko roztržce, lhostejnosti, protože už nemají vzájemné pouto. Není zde dvojice, není zde intimita.

Několik upozornění:

  • U párů velmi často vidíme dva způsoby bytí: jeden velmi svazující a druhý, který preferuje více nezávislosti, autonomie a vzdálenější vztah. A často vidíme, že čím více se jeden stane závislým, tím více ten druhý odmítá závazek. Nebo se ocitáme v obdobě: čím více chce jeden blízkost, tím více ten druhý... Odtud přichází mnohé nedorozumění: 

Sofie vytýká Markovi, že je často nepřítomný, a Marek vytýká Sofii, že je příliš útočná. Martin vytýká Pavlíně, že po něm chce jen intimnosti, a Pavlína vytýká Martinovi, že jí nikdy nic neříká o svých pocitech a že ji vždy odmítá, když se ho ptá, jestli ji miluje. Alexandra vyčítá Josefovi, že téměř nemluví, a Josef vytýká Alexandře, že o všem rozhoduje bez něho. Helena má dojem, že je kus nábytku, že je neviditelná a že pro Petra neexistuje. A Petr vytýká Heleně, že s ním jedná jako s malým dítětem a nenechá ho dýchat.

  • Tato nedorozumění nemusí být ve vztazích nezbytně zaviněna nedostatkem lásky nebo samotnými zamilovanými, jak se často soudí. Vycházejí z hlubších příčin. Můžou být výsledkem jejich vlastních příběhů. Ve vztahu se jednoduše znovu odehrává fungování vztahu jejich rodičů nebo vztahové scénáře z dětství, které si už neuvědomují. Když to pochopí, hluboce se jim uleví, protože poznají, že jejich milostný vztah se posunuje a vyvíjí a že na tom mohou mít podíl.
  • Žádné dvojici nikdo neurčil, jak má vypadat jejich vztah. Jsou to právě ti dva partneři, kteří ho vytvářejí – a vztah bude takový, jaký ho oni udělají. Za svůj vztah jsou zodpovědní oba: je také třeba umět se stáhnout, odvážit se o něm mluvit, říct si, co komu vadí, v čem by se chtěli posunout. Kolika hádkám, neporozuměním a někdy dokonce roztržkám by se dalo vyhnout, kdyby si partneři uvědomili, že v jejich vztahu se odrážejí zranění z dětství, nedostatky, opakující se scénáře, očekávání... A poté, co se každý z partnerů snaží rozpoznat, co vztah odhaluje z jejich minulosti, nabalují se na dvojici i jejich nevyřešené těžkosti.
  • Pokud někdo citově strádal, žádá na druhém, aby doplnil tento deficit. Měl-li pocit, že ho dostatečně nerespektovali nebo jej příliš napadali, nedůvěřuje druhému, ačkoli ten nemá na daném pocitu žádnou vinu.
  • Mít dobrý vztah vyžaduje ochotu znovu si klást otázky, nechat se vztahem posunout dál. Vztah totiž odhaluje i určitá zranění, kterým jsme se pečlivě vyhýbali, o kterých jsme ani netušili a které vyvstanou, teprve když se vztah objeví.

Je zde tedy mnoho k rozpletení. Co náleží do minulosti a co patří ke vztahu? Klubko může být často tak zamotané, že jeden člověk nevidí jasně všechno. Je třeba přijmout pomoc od jiného, odpomoci si od falešné představy lásky: „Mělo by to vycházet ze sebe, mělo by to být jednoduché a zřejmé!“ Ne, láska opravdu může vynášet na světlo bolestivé skutečnosti. Nemohu-li změnit druhého, mohu snáze změnit svůj postoj ve vztahu! A když změním já sám své místo, druhý se bude muset posunout a změnit i on své místo.

3. Když jsou muž a žena „spolubydlící“...

...není zde žádný prostor pro pár. Jsou si vzdálení a vztah se redukuje na dva individualismy (dva egoismy), dvě smlouvy o společném zájmu bez opravdové manželské intimity.

4. Když muž a žena žijí ve vyladěné vzdálenosti

...1+1=3, kde ten třetí je pár, vztah, to co je oběma společné, sdílenéVyrovnaný vztah se skládá ze dvou osob, které spolu tvoří společný prostor. Čím hlubší a kvalitnější společný prostor mají, tím víc se může rozvíjet osobnost každého z nich. Čím více jsem sám sebou, tím více se druhý může stávat tím, kým je, tím se buduje vztah a naše osobnosti se rozvíjejí ve vzájemném respektu. Vytvářet ono „my“ se stává možným pro každého, kdo se v tom rozhodně a s radostí celou svou osobností angažuje.

Ono „my“ není místem zápasu, kde se dvě osoby střetávají, aby si lépe vyznačily teritorium nebo lépe prosadily svůj úhel pohledu. Takový zápas bývá vyvolán často strachem, že nebudu respektován, že by se se mnou mohlo nepočítat, že budu napadán, nedostatečně milován (nebo nebudu dostatečně milovat), že nebudu pochopen, nebudu vyslyšen, že nebudu mít dost místa... Ono „my“ se tak stává místem boje o moc. Ve strachu už nesloužíme vztahu, nebudujeme pouto, ale hledáme vlastní prospěch na úkor druhého a na úkor vztahu. V pravém, vyrovnaném a harmonickém vztahu slouží každý „manželskému poutu“, aby toto pouto oběma členům páru umožnilo růst.

Otázky a další podněty k promýšlení toho, jak se stát dvojicí najdete v novince nakladatelství Paulínky.

Cédric Burgun, Bénedicte Lucereau: Co kdybychom se vzali? Jak poznat, že jsme připraveni. 

Autoři: Burgun, Cédric, Lucereau, Bénédicte  |  Štítky: manželství - příprava, jednota, svoboda, komunikace, vztahy  
Sekce: Čas známosti | Jednota | Povzbuzení   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články