PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Rozum a cit ve výchově

22.1.2018

Rozum a cit ve výchově Nedávno jsem sledoval jednoho svého kamaráda, jak krásně a přirozeně komunikoval se svými dětmi a nehledanými slovy jim ukazoval hodnotu přátelství. Zároveň bylo takřka hmatatelné, jak děti jeho věty nasávají. Když jsem se ho ptal na to, jak to dělá, řekl mi: „Ani nevím, přichází to nějak samo.“

Výchova nemůže být jen intuitivní

Don Bosco říkával, že výchova je záležitost srdce, a vyjadřoval tím hlubokou pravdu. Klíčem k výchově je opravdu výchovný vztah, který stojí na přijetí a postupném objevování hodnoty dítěte. Hodně je ovlivňován empatií a do velké míry i intuicí vychovatele. Intuice hraje v našem životě velkou roli. S dojmy a intuicí je však potíž, že někdy klamou a často nevíme, co přesně nám naznačují. Jsou jako ukazatel rychlosti v autě, u kterého nejsou napsány číslice. Poznáme, jestli jedeme rychle nebo pomalu, ale vlastně nepoznáme, zda jsme už nepřekročili povolenou rychlost.

Podobné je to při výchově. I když je třeba, aby byla postavena na pevném vztahu, nemůže být jenom intuitivní. Doba, kdy výchova probíhala stejnou formou, ve stejné kultuře a směřovala k hodnotám, které nikdo nezpochybňoval, je dávno pryč. Žijeme v čase, kdy takřka každý rodič musí umět obhájit hodnoty, ke kterým své děti vychovává, a musí často pracně hledat způsoby, jak ty důležité hodnoty dětem předat. Asi i proto se píše tolik knih o výchově.

Intuici musíme pojmenovávat a ověřovat

Rozum ve výchově se nás ptá: Jakého člověka chci ze svého dítěte vychovat, jaké prostředky mi v tom budou pomáhat a které mohou celé úsilí zničit? Nárok dnešní výchovy je v tom, naučit se pojmenovávat a ověřovat svou intuici a neustále hledat, zda směřuje tam, kam chci své dítě vést. Abych své dojmy a pocity dokázal pojmenovat, potřebuji si jich všímat a být v kontaktu sám se sebou. To mi dává možnost se rozhodovat a nejednat jen podle momentálních impulsů, ale podle promyšleného rozhodnutí. Je jasné, že v životě je mnoho situací, kdy je potřeba rychle jednat, ale stejně důležité je všímat si vlastních pohnutek a srovnávat, jestli jednám tak, jak opravdu chci. Postupně se z této praxe vyvine dovednost, která mi umožňuje jednat odpovědně a promyšleně i v situacích, které vyžadují rychlou reakci.

Hledat vyváženost mezi citlivým vnímáním situace a rozumovým zdůvodněním vlastního rozhodnutí, je cesta, která nikdy nekončí, stejně jako před nás život staví stále nové výzvy. Zároveň je to pouť k naší vlastní zralosti i k růstu těch, které doprovázíme.

Vojtěch Sivek, převzato ze Salesiánského magazínu 2017/6

 

Autor: Sivek, Vojtěch  |  Štítky: děti, přijetí, rodiče, růst, výchova  
Sekce: Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články