Co ohrožuje zahradu manželství
16.10.2025
Pocházím z Českého středohoří, ze zahrady Čech. Mnohé, čeho jsem si v životě všiml, má něco společného se zahradou. Stejně jako zahradu ohrožují škůdci nebo plevel, také soužití lidí v rodině a manželství není bez ohrožení.
Na zahradě máme radost ze stromečku, který jsme zasadili. Vyraší a rozkvete. Avšak zároveň s námi si toho všimnou i jiní a jiné – mšice. Mladé lístečky, které jsme včera obdivovali, se najednou začnou kroutit, měnit barvu a víme, že se blíží pohroma. Mšice nejsou tím jediným, co na zahradě ohrožuje úrodu. Zasadíme zeleninu, radujeme se z toho, že už raší… Stačí však několik dní nezájmu o mladé rostliny a na zahradě je „džungle“.
Do třetice ne všeho dobrého, ale zlého: Před domem jsme chtěli mít trávník. Krásný, zelený, anglický trávník. Koupili jsme travní semeno, zaručeně dobré, značkové, v přepychovém balení. Pečlivě jsme rozeseli. Každý den jsme trávník zalévali. Po čtrnácti dnech se začal zelenat. Ne však parkovou trávou.
Po uvedených příkladech „ohrožení“ zahrady uveďme si tři příklady ohrožení soužití lidí v rodině a v manželství.
Pupeční šňůra
Nejde nám zde o anatomický termín, o onen spoj mezi maminkou a děťátkem, kterým k němu po devět měsíců proudí životodárné látky. Jde o symbolický význam tohoto spoje – o vztah mezi maminkou a dítětem v době, kdy se dítě již vdá či ožení. Opustilo rodinné hnízdo v naději, že si založí hnízdo vlastní a zjišťuje, že to není snadné. Daleko spíše se podobá draku, který děti pouštějí na provázku – a mohou si ho kdykoliv přitáhnout zpět. Nebo psu, který má určitou volnost výběhu, ale jen potud, pokud mu to dovolí řetěz. Znám rodinu, kde mladého tatínka nepustili k dětem, protože nemá zkušenosti s výchovou dětí. Znám manželství, kde maminka nedovolila svému synovi, aby zavřel dveře mezi její a jejich manželskou ložnicí častěji nežli jedenkrát za měsíc, a to přesně jen na čtvrt hodiny. „Stačí mu to,“ povídá. V jiné rodině maminka nedovolila synovi vůbec se oženit. „A kdo by se o mne staral?“ povídá a mluvit s ní není možné. Nejsou to jen maminky. I tatínkové mohou být takto postiženi. Vzpomínám si na případ z manželské poradny, kdy „hlava rodiny“ nedovolila synovi, aby se oženil. Bylo to na venkově a syn byl vázán na hospodářství. „Víš, kolik toho taková ženská sní?“ říkal mu otec a dával radu: „Hleď si svého a jdi pracovat…“
Dítě je radost – květ rodiny
Dítě je kouzlem, je darem, který obohacuje manželství. Básníkům by se nedostávalo slov, kdyby měli vyzpívat všechnu radost z toho, že se narodilo dítě. A přece to může být jinak. Matce se narodí dítě a ona má plné ruce práce. Kolem dítěte se vše točí. „Dítě je středem rodiny“. A jak se vše kolem tohoto středu točí, je to jako na kolotoči. Co je na okraji, odpadne. A to může být i osudem manžela. Ten je za dané situace dost zbytečný. Jeden z takto postižených otců mi řekl, že si doma připadá jako trubec v úlu. „Královně matce“ splnil, co se od něho očekávalo, a může jít. Nevím, jak to u včel chodí, včely myslím, trubce vyženou… Ženy v některých rodinách vystrnadí manžela taktickým manévrováním. A to je potom stížností „jací muži jsou“.
Třetí je problém „kvočna“
Pocházím z venkova, a tak vím, jak kvočna vypadá a jak jedná. Kolikrát jsem ji z povzdálí sledoval, když vyváděla své hejno kuřat. Obdivoval jsem její pozornost a péči o kuřata. Kolik maminek se takto chová! Neustále mají své děti na očích, pozorují je, „počítají“ a pečují o ně. Na tom není nic špatného, avšak i péče je časově omezena. Děti rostou a pomalu se z nesamostatných bytostí mění v relativně samostatné jedince. A podle toho by se měl měnit i kontakt s rodinou. Vím, jak je to těžké, jak jsme u našich dětí museli krok za krokem „povolovat otěže“. Proč? Aby se děti naučily samostatnosti, aby si zvykaly na větší míru odpovědnosti a na nošení břemene dne na vlastních ramenou.
Co se stane, když otěže nepovolujeme? Ti maximálně povolní zůstanou pod křídly – a třeba se ani nevdají či neožení. Budou „maminčini“ až do smrti. Ti druzí se mohou zatvrdit a chovat se i ve svém manželství trucovitě. Např. manžel se ptá manželky, kam jde, a ona mu odsekne „Co je ti do toho?“ Kde se to vzalo? Jeden pramínek se mohl narodit v době dospívání, kdy dcera musela o každém kroku doma referovat. Předem hlásit a pak „vše vyúčtovat“ – zdůvodnit každou minutu, kde byla. Nic proti tomu, když je to dobrovolné. Těžkým se to stává v okamžiku vynucení, když se to „musí“. Každý takovýto „musismus“ se vymstí. Třeba tím, že se nahromaděná zlost jednou „vyleje“ na nepravém místě.
Dr. Jaro Křivohlavý
Autor: Křivohlavý, Jaro | Štítky: prarodiče, rodiče, růst, vztahy
Sekce: Povzbuzení | Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
