PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Manželství se nedá vyzkoušet

2.2.2016

Manželství se nedá vyzkoušet „Mám se syna nebo dcery, kteří žijí s partnerem, zeptat, kdy bude svatba?" Tuto otázku si dnes klade stále více rodičů. Tak to prostě je: většina mladých párů dnes začíná společný život tím, že spolu žijí beze svatby. Těch, kdo plují odvážně proti proudu, chtějí své manželství vybudovat na pevných základech a nenechají se svým okolím ovlivnit, opravdu není mnoho.

Oprávněné znepokojení

Někteří rodiče se s tím smíří, jiní jsou vážné znepokojeni. Jestli jsou to křesťané, dotýká se to jejich víry a přesvědčení: mají pocit, že mladí neberou vážně základní životní hodnoty, a vyčítají si, že jim je nedokázali předat. Nevědí, jak se k „přírůstku do rodiny" chovat, jestli ho považovat za zetě či snachu, nebo jen za hosta, který v rodině dlouho nepobude. Když soužití trvá a svatba stále není na obzoru, nesou to velmi špatně. Někdy dokonce zavřou nad nedostatky přítele či přítelkyně svého dítěte obě oči, jen aby se už vzali, nebo naopak doufají, že žádná svatba nebude, protože jsou přesvědčeni, že vztah stejně dlouho nevydrží.

I když se to zrovna nenosí, řekněme jasně, že tyto obavy jsou oprávněné. Většina párů, které spolu žijí beze svatby, se do deseti let rozejde. A manželství uzavřená poté, co spolu partneři už žili, se rozpadají častěji než manželství, jimž společné soužití nepředcházelo, ačkoli se obvykle soudí, že soužití „na zkoušku" umožňuje partnerům dobře se poznat a zamezí rozvodu.

Neměli by tedy rodiče své děti varovat? Neměli by jim jasně říci, že základem manželství není společné soužití, ale „vůle vytrvat" (jak říká manželský poradce J. G. Lemaire), tedy jinými slovy svazek nezbytný k tomu, aby manželé překonali nevyhnutelné rozpory, vyplývající z jejich odlišného povahového založení, a aby mohli svůj vztah opřít o svátost manželství?

Mají však rodiče své děti do tohoto závazku nutit? To určitě ne! Naléhání mladé lidi jedině rozčílí a postaví je proti rodičům do opozice, nebo to povede k tomu, že závazek nebude učiněn zcela svobodně. Jestliže mladému páru záleží na svobodě a opravdovosti, pak tlak ze strany rodičů nikam nepovede.

Ovzduší vzájemné důvěry

Hlavní je, aby mezi mladým párem a rodiči panovala – nebo se znovu nastolila – vzájemná důvěra a otevřenost. Rodiče by se měli  nad sebou zamyslet a položit si otázku: Proč se nás tenhle stav tolik dotýká? Kde se cítíme zraněni? Je zasaženo naše morální a náboženské přesvědčení? Nebo spíš naše sebeláska, protože máme pocit, že jsme při výchově zklamali? Máme strach z toho, co tomu řeknou lidi? Bojíme se, že mladším dětem postavíme před oči špatný příklad?

Mladý pár by měl mít jistotu, že ho rodiče přijímají. Přijímat však neznamená schvalovat. Dejme mladým právo mít jiný názor, než máme my, a od nich požadujme, aby stejně tak respektovali názor náš.

Rodiče by především neměli nikoho soudit. Soužití beze svatby není správná volba, ale mladí lidé jsou upřímně přesvědčeni, že jednají správně. Považují za rozumné žít spolu nejprve „na zkoušku", aby se vyhnuli rozchodům, které postihují tolik manželských párů, či aby partnera lépe poznali, než se zavážou, prožít s ním celý život.

Rodiče by se je měli snažit pochopit. Měli by chápat, že tito mladí lidé vyrůstali ve společnosti, jež si nechce nic odepřít, a ve světě, kde je potřeba všechno vyzkoušet. Měli by chápat, jak velkou roli hraje v jejich životě móda, prostředí, v němž se pohybují, třeba i televizní reality show, které manželství všelijak znevažují. Rodiče by měli ocenit všechno, co si ocenění zaslouží. Nerozpakujme se říci dětem, že i my si ceníme hodnot, jež považují pro svůj život za důležité: věrnosti, lásky, ohleduplnosti, ochoty podělit se o domácí práce nebo pomáhat potřebným.

Manžele provází Boží milost

Dialog je možný jen tam, kde panuje vzájemná otevřenost. Když mají mladí lidé k rodičům důvěru, mohou s nimi mluvit i o potížích, na něž narážejí, o svých plánech i o svých pochybnostech týkajících se manželství. Úsečná, kategorická tvrzení jim nepomohou. Potřebují, abychom jim naslouchali a položili jim ty správné otázky, které je povedou dál, například: „Jste spolu šťastní?" „Vsadili byste si na to, že vaše láska vydrží?" „Máte toho druhého rádi se vším všudy?" „Cítíte se volně a svobodně, nebo máte spíš pocit, že jste se ocitli v pasti a teď nevíte, kudy kam?" „Může člověk opravdu svobodné volit, když začal s tím druhým žít krátce po seznámení?" „Proč by se měla pravá láska bát manželství?" „Nesnažíte se vyhnout konfliktům, které partnerský život nutně provázejí?" „Je pro vás svátost manželství tak bezvýznamná, že se jí vzdáte tak snadno?"

Rodiče by rovněž měli dát mladým lidem najevo, že si uvědomují rozdíl mezi soužitím, kde už nevyslovený závazek přítomen je, a avantýrami, jež nemají žádnou budoucnost.

Ve vhodnou chvíli pak mohou rodiče začít mluvit o tom, co pro ně samotné znamenalo manželství, jaké překážky se jim postavily do cesty a jak je překonali. Měli by poukázat na Boží milost, která křesťanské manželství provází a z níž mohou manželé čerpat sílu, naději a schopnost odpouštět. A hlavně by rodiče měli odmítnout všechny falešné představy o manželství, které si mladí oprávněně oškliví: manželství jen na oko, manželství jako úkryt před světem či manželství jako prostředek nadvlády jednoho partnera nad druhým, a nabídnout jim optimistickou definici: žádná smyčka kolem krku, ale lano, na které se člověk může zavěsit, aby mohl svobodněji a s Boží pomocí zdolávat všechny nástrahy života.


Z knihy DENIS SONET, Já tě snad přetrhnu!, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří roku 2009.  Převzato s laskavým svolením.

Autor: Sonet, Denis  |  Štítky: soužití před svatbou, povzbuzení, zásnuby, věrnost, rodiče  
Sekce: Čas známosti | Povzbuzení   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články