PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Jak založit společenství

5.1.2015

Jak založit společenství Obecně se otázce vzniku společenství věnuje P. Aleš Opatrný ve svém textu Malá společenství. Jak začít, jak pokračovat. Vydalo ho Pastorační středisko Arcibiskupství pražského pro svou vlastní potřebu. Mons. Opatrný zde uvádí různé možnosti vzniku společenství, které platí i pro společenství manželů:

  • Někdy společenství uvede do života člověk, který má schopnost shromažďovat lidi a zainteresovat je na společném programu. Může to být kněz nebo laik, manželský pár… Většinou bývá lepší, když společenství vznikají bez závislosti na knězi, to neznamená bez vztahu k faráři nebo jinému knězi, který je rádcem nebo pastýřem alespoň některých členů společenství. Založí-li totiž společenství kněz a zůstává v něm, zpravidla ho dál vede a společenství se stává na něm závislým. Je to potom spíš sbor učedníků důstojného pána, nebo fan klub oblíbeného kněze, než místo vzájemného obohacování a růstu k dospělému křesťanskému životu, k němuž jsou křesťané křtem a biřmováním uschopněni a zmocněni.
  • Jindy společenství vznikne ze společné akce – poutě, cesty, vycházky, exercicií, kurzu apod. Lidé, kteří se někam přihlásili, tam spolu cosi dobrého prožili a zjistili, že chtějí společně pokračovat, skutečně pokračují a tvoří stabilní skupinu. Takové společenství má šanci vydržet jen v případě, že jeho členové jsou schopni si tvořit program a skutečně pokračovat na cestě. Pokud jen vzpomínají, prohlížejí si fotografie a pouštějí video ze společné akce, zřejmě brzy skončí. Právě tak, scházejí-li se jen proto, aby si znovu opakovali zážitky, které na exerciciích, v Taizé, v Medžugorje, v Palestině apod., prožili.
  • Společenství také může vzniknout jako pokračování skupiny, která se připravovala na přijetí svátosti, v našem případě manželství. Pokud se takto scházejí jen lidé, kteří se připravovali a svátost přijali, může to být příliš „jednobarevné“ a takové společenství nemusí dlouho vydržet.
  • Někdy se záměrně sdruží ve společenství lidé, kteří mají ve farnosti nebo v diecézi nějaký společný úkol. Společenství modlitby a víry jím pomáhá v jeho naplnění – není to tedy činnost totožná s jejich pastoračním nebo evangelizačním úkolem. A také se může stát, že fungujícím společenstvím se stane širší rodina (např. rodiče, jejich sourozenci a jejich dospělé děti s životními partnery a další přátelé), která překoná vzájemný ostych a začne se společně modlit nebo se nějak společně vzdělávat apod. Zde ovšem mohou být příbuzenské vazby někdy spíš na obtíž než ku prospěchu života společenství.

 

Je potřeba najít nosný program, který mohou všichni přijmout

Několik lidí se sejde za určitým účelem. Představy a přání mohou být neurčité a velmi různorodé (např. se chtějí nějak polepšit) anebo mohou být i konkrétnější (společná modlitba). Je proto nutné si vše vyjasnit, aby se poznalo, zda všichni mají na mysli totéž a zvážit přiměřenost zvoleného programu. To, na čem se všichni shodnou, pak musí zůstat hlavním bodem programu, musí se tomu věnovat nejvíce času, nejvíce sil a nejvíce pozornosti. Je potřeba, aby se na programu dohodli opravdu všichni a aby na jeho dodržení za všech okolností trvali. Bude-li se k nim pak chtít někdo připojit, musí znát, proč se scházejí a buď jejich program akceptovat, nebo se k nim nepřipojovat. Je potřeba vědět, které body vždy budou na programu, např. pokaždé si přečteme na začátku nedělní evangelium, nebo se budeme na začátku pět až sedm minut modlit, nebo když má někdo nějakou větší starost, tak nám ji řekne atd. Základní body musí být tedy naprosto jasné a někdo musí být zodpovědný za to, že na ně bude vždy pamatováno.

Jiný případ: dvě rodiny se sejdou na dovolené a třetí se k nim přidá. Nebo ve farnosti je pár mladých lidí, kteří se začnou společně scházet bez konkrétní představy o tom, co budou dále dělat, ale už tak nějak patří dohromady. Co je zde tedy potřeba dělat? Najít nosný program společenství, který mohou všichni přijmout. Mají-li se lidé na něčem sjednotit, pak to znamená, že se každý musí také něčeho vzdát; někdo více, někdo méně. To jinak nejde, ani v rodině. Ti lidé se musí ptát, co by chtěli a co by potřebovali dělat (to jim má částečně poradit někdo zkušenější, kdo je všechny aspoň trochu zná). Jestliže se tedy dohodnou, co budou dělat, musí se dohodnout i jak dlouho. Jsou-li přání velice různorodá, musí se časově omezit, říci si např. „pro začátek si budeme povídat o čemkoliv, co nás zajímá, a nakonec se budeme společně deset minut modlit jeden desátek růžence“. Tak to ovšem nemůže zůstat navěky, po čase se přikročí k něčemu dalšímu, na čem se zase všichni dohodnou. Mají se dohodnout na programu, který bude pro všechny přijatelný, povede je dál a bude schopen dalšího rozvoje. Pokud se hned v samém začátku na žádném programu neshodnou a mají-li tendenci nemít žádný program, pak takové společenství zdegeneruje a přestane existovat samo od sebe bez jakýchkoliv vnějších zásahů.

Je snad dobré zmínit ještě jeden dost častý problém. Jsou lidé (jednotlivci, manželské páry, rodiny), kteří třeba po přestěhování nebo po nějakém duchovním zážitku, který jim pomůže k oživení, hledají společenství. Může se stát, že ho nenajdou. Buď proto, že žádné v tom místě není, nebo proto, že se schází v čase či místě, které jim nevyhovuje, nebo je prostě společenství z nějakého důvodu nepřijme či oni v něm nenajdou zalíbení. Všem těmto lidem je lepší poradit, aby nějaké společenství sami založili, než se stát jejich agenty a společenství pro ně hledat. Na rozsahu této vlastní aktivity k založení společenství se mnohdy ukáže, do jaké míry o něj stáli a zda jsou ochotni do společenství také sami něco přinést a vložit, nebo zda chtěli jen cosi pro sebe získat.

Celý text je dostupný v elektronické podobě na http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Mala-spolecenstvi-P-Ales-Opatrny.html nebo též http://www.knihovna.net/KNIHA/0052_t.htm.

Autor: Opatrný, Aleš  |  Štítky: manželé, společenství života  
Sekce: Jak začít   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články