PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Máme brášku v Ugandě

1.11.2015

Máme brášku v Ugandě Přes všechny stesky na situaci v naší zemi musíme uznat, že máme všechno, co potřebujeme a ještě mnohem víc, žijeme v nadbytku. Cest, jak se podílet na pomoci těm, kteří to potřebují, je víc. Výbornou myšlenkou je projekt Adopce na dálku. Postřehy ze společenství rodin, které „adoptovalo“ chlapce v Ugandě vám projekt názorně přiblíží.

Já osobně nemám Tefera postaveného jako malého brášku našich dětí někde daleko – je to pro mě cizí dítě, kterému se snažím pomoci a jsem vděčná za to, že to mohu udělat. Celý projekt považuji za velmi důvěryhodný a proto na něj věnuji peníze (stejně jako Pomozte dětem). Připadá mi, že je to výborná myšlenka – sama si rozhodnu komu peníze přijdou a vím jaká konkrétní částka dítěti opravdu pomůže a také jak dlouho ji bude potřebovat. Jsem  ráda, že díky Adopci na dálku jsem se o Ugandě a životě v ní něco dozvěděla. Další, co mě těší je, že máme Tefera jako spolčo a to proto, že je to „úsilí – práce – činnost“, která spojuje naše rodiny a také proto, že sami bychom asi nemohli z našeho rodinného rozpočtu dát 7.000 Kč ročně. (Pavla)

Nejvíc se adopce asi dotkla Jakuba – prohledal kvůli němu internet, aby se dozvěděl vše o Ugandě a o podmínkách přírodních i sociálních, ve kterých Tefero žije. Dost mě překvapilo, když přišel dopis, že jsme si ty podmínky asi představovali jinak – překvapilo nás, že mají školní uniformu, a že to tam vypadá celkem civilizovaně. Docela by nás zajímalo, jaký je tamní život ve skutečnosti. Holky nejvíc bere to, že je to černoušek. Když se nimrají v jídle a připomeneme jim, že jsou na světě lidé, kteří dnes nemají do pusy žádné jídlo, vztahují to na Tefera. Moc rády se za něho modlí. Berou ho za svého. Je to někdo, kdo nám byl „položen na srdce". (Markéta)

Když jsem se snažil vytvořit webovskou stránečku, která by alespoň malinko přiblížila místa, kde Tefero žije, zjistil jsem, jak onen slavný globální internet, může ještě více rozdělit již takhle rozdělený svět dalším silným prohloubením rozdílů mezi tzv. civilizovaným a třetím světem. Zatímco  téměř každá vesnice v Evropě a dokonce i v Čechách má svoji internetovou stránku, najít na internetu i poměrně hrubou mapu Ugandy dá docela zabrat. Ani nemáme jistotu, že vesnice, kterou jsem po několikadenním hledání nakonec na jisté mapě našel, je opravdu přesně ta, kde Tefero žije. Zatímco v mapě se jmenuje Naja, v dopisech o Teferovi je nazývána Najja. I z tohoto důvodu si myslím, že je nesmírně důležité alespoň malinko v rámci možností přispět ke vzdělanosti těchto částí světa. (Jakub)

Nemohu říci, že by naše rodina Teferem nějak zvlášť žila. S dětmi jsme si  o něm popovídali, vědí o něm, ale příliš se jím dále nezabýváme. Je pravda, že jsme Tefera použili výchovně, když jsme si s dětmi ujasňovali, proč je nemravné kupovat modní hračku – pro představu: „Za XY takových nesmyslných krámů žije Tefero celý rok a chodí do školy“ –  proč se nevyhazuje jídlo. Proč máme my bohatí (a že my JSME BOHATÍ i když jezdíme shnilým favoritem, neboť existují země, kde jsou všichni strašně a nezvratně chudí) odpovědnost za to, jak nakládáme s tím, co nám Bůh dopřává. Možná je pro nás Tefero zosobněním bídy Jihu, která má konkretní tvář. Na dně toho všeho zůstává pocit zahanbení, že stačilo dát tak málo, něco, co jsme tolik nepocítili a jedné lidské bytosti to změní život. I když o Teferovi často nemluvíme, je pro nás důležitý. (Halka)

Bylo to rozhodnutí nás, rodičů. Když jsem se zamyslela nad otázkou, jak se promítlo do našeho rodinného života, překvapilo mne, co všechno jsme jím dostali. Došlo mi, jak nám Tefero „pomáhá“ s výchovou. Přála bych si, aby se naše děti zajímaly o to, jak se žije druhým a nemyslely jen na sebe. Přirozeně se učí, že je potřeba pomáhat lidem, kteří se nemají tak dobře, jako my. Jejich stesky: „Všichni už mají mobila, jenom já ne“, jsou relativizovány. Konkrétní fotografie, informace o tom, co má Tefero rád, jakou má rodinu, jeho dopis, to vše vytváří trochu osobnější kontakt. Děti se podivují nad tím, že tak rád chodí do školy, když pro ně je to otrava. Zaujala je divná kytka, kterou nakreslil a pestré barvy obrázků. Říkaly si: „Třeba díky nám má pastelky, které pro nás jsou samozřejmost, a užívá si ty barvy, nebo je příroda v Ugandě tak barevná?“ Tefero se narodil ve stejný den a rok jako naše Veronika a při tom chodí teprve do čtvrté třídy, zatímco ona do primy na gymnáziu. Jako třída se dohodli a společně také „adoptovali“ na osm let chlapce. Všichni společně s paní profesorkou šli vybírat a vybrali toho, který vypadal nejchudší, jmenuje se Fenekansi. A tak se naše rodina „rozrůstá“.  Když se o náklady podělíme, je to pro nás reálné. Na této myšlence se mi nejvíc líbí to, že jde o vklad do rozvoje osobností. Vzdělání je hodnota , která se neztrácí, může se rozvíjet a předávat dál. „Naše adoptované děti“ budou jednou samy měnit svět kolem sebe. (jš)

Děti, které čekají na adopci si můžete vybrat na www.charita-adopce.cz

 
Sekce: Manželská společenství   |   Tisk   |   Poslat článek známému