PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Můj manžel už nechodí do kostela

30.6.2016

Můj manžel už nechodí do kostela „Můj manžel náhle přestal s náboženským životem. Nechápu to, nevím, co se to s ním stalo. Naše společné modlitby byly přece něco tak posilujícího a nádherného v našem manželském životě. Co dělat?“

Jak neslyšet hluboké zklamání autorky tohoto dotazu? V jejích očích je to konec překrásné jednoty, kterou oba tvořili před Pánem. Odvrácení, které se dotýká hlavně svou tvrdostí a také nevysvětlitelností. „Nechápu to,“ říká žena. Z toho lze vyrozumět, že manžel změnu svého jednání nevysvětlil a že manželka netuší, co ho k tomu mohlo vést.

Nezbývá mi než vyslovit několik hypotéz, aby bylo možné přiblížit se k pravým příčinám této změny. Hned na začátku vyloučím příliš zřejmou hypotézu povážlivě pokleslé morálky; protože je jasné, že morální slabost se neslučuje s požadavky víry, může tedy s sebou nést i odklon od náboženského života (což je asi škoda, protože cesta víry by umožnila návrat k řádnému životu po stránce morální).

Jsou i jiná vysvětlení

Myslím nejdřív na ty manžele, kteří byli víceméně dovedeni během svého manželského života žít nábožensky „v mezích možností“. Dost často je jejich ženy, aniž by to chtěly, vlastně přiměly, aby se „oženili“ s jejich způsobem prožívání jejich vlastního vztahu k Bohu. Aniž by si toho byly vědomy, táhly své manžely nahoru, ale trochu moc. Z lásky je mohli manželé následovat až do dne, kdy si pomysleli, že už „udělali dost“, a rozhodli se prožívat svou víru ve svém rytmu a svým způsobem.

Velmi blízko k této situaci, tedy takové, kdy se manželé nakonec odvrátí a couvnou od důležitých činností své ženy v životě církve, má autor výroku: „Místo aby trávila celé dny(!) na faře, udělala by líp, kdyby nevytáhla paty z domu.“

Bylo by třeba, abychom nikdy nezapomněli, že Bůh nás nepovolává proti manželovi nebo proti dětem, ale skrze ně. Je možné, že Bůh ne vždy povolává. Je na manželkách, aby přehodnotily činnosti, které manžel nebo děti pociťují jako únik před nimi nebo jako nezájem o ně.

Jiným možným výkladem je zablokování proti přijetí nějakého názoru církve, který dotyčný považuje za nepřijatelný nebo směšný. „Dovolte, aby se moje názory na téma antikoncepce, pokání, jmenování toho či onoho biskupa nebo usměrňování určitého teologa neztotožňovaly s názory papeže nebo našeho faráře!...“ Církev neváhá a jde proti proudu obecného mínění, když jsou ve hře závažné hodnoty. Její názory bývají často brány jako nereálné a nepřijatelné, hlavně pokud jsou ještě nadto zkreslené médii.

Nakonec neopouštíme ani hypotézu reálné ztráty víry. V životě každého věřícího jsou období pochyb, temna. Hrozný problém zla může náhle zatemnit nejkrásnější samozřejmosti víry. Vždyť mnoho věřících ví o chvílích hlubokých pochyb při nemoci dítěte, při nesnesitelném zmizení milované bytosti...

Je také možné, že se víra, kterou člověk nepřijal v dětství a která nebyla posléze podrobena pochybnostem a neopírala se o osobní reflexi, zhroutí jako domeček z karet v důsledku určitých vědeckých objevů a mediálních kritik. Stejně je obdivuhodné, že křesťané stále věří vzhledem k více než omezeným znalostem velkých mystérií víry...

Co má potom manželka dělat?

Akceptovat: lépe přijmout s respektem onu změnu chování bez odsuzování, bez výčitek, bez nevhodných snah o obracení dotyčného.

Více milovat: je podstatné, aby si manžel všiml, že Bůh není sok, právě naopak. Vždyť žádá manželku, aby milovala svého manžela, povolává ji ne proti manželovi, ale skrze něho a jeho rozumné potřeby.

Prožívat svou víru: bez „bigotnosti“, opírat se víc o svou osobní víru, která by nakonec mohla být také otřesena. Modlit se, modlit se, modlit se: vírou se člověk nenakazí jako chřipkou. Víra je dar od Boha, ale je to dar, který respektuje lidskou svobodu. Jistě, jsou znamení, ale spíš pro oči, které je vidí. Takže prosit o milost, aby těm znamením dala jas a viditelnost. A pak prosit za oba dva. Chválit Boha a předložit mu žádost za manželský pár. Při modlitbě přecházet od „já“ k „my“. „Chválíme tě, milujeme tě...“ Nemodlit se už jako za svobodna.

Mluvit: avšak jen v příhodných chvílích, nenutit manžela, aby se vyjádřil. A hlavně ho neodsuzovat. Říkat mu jednoduše své jediné přání – což není nutit ho, aby se opět obrátil k Bohu, ani aby věřil, ale aby hledal, aby zcela prostě hledal pravdu. A Boží vůli.


Zpracováno podle knihy Denise Soneta: Miláčku, netrap mě..., kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří roku 2010.

Autor: Sonet, Denis  |  Štítky: modlitba, povzbuzení, spiritualita, víra  
Sekce: Manželská spiritualita | Povzbuzení   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články