PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Co nás Bible učí o dnešku

13.5.2008

Když tu dnes znovu čteme Bibli právě na kongresu, jehož účastníky nejsou bibličtí exegeté, ale spíše odborníci na pastoraci na poli rodinné péče, nesmíme se při četbě omezovat pouze na zjevné věcné poznatky, spíše bychom měli být otevřeni tomu, jak na nich vysvětlovat současné problémy. „Bible roste spolu se svým čtenářem (cum legentibus crescit),“ prohlásil Řehoř Veliký; odhaluje nám nové souvislosti tou měrou, jakou si ve vztahu k ní klademe nové otázky. A dnes na nás čeká celá řada nových provokativních otázek.

1. Protest proti biblickému ideálu

Jsme konfrontováni s nepokrytým globálním protestem proti biblickému plánu pro sexualitu, manželství a rodinu. Mons. Tony Anatrella provedl vědecký průzkum, který byl poskytnut k dispozici řečníkům při přípravě na tuto konferenci, a zaslal nám dobře promyšlené a nanejvýš užitečné shrnutí tohoto tématu. Jak bychom měli zareagovat na tento fenomén naší doby?

První chybou, které bychom se rádi vyhnuli, je podle mého mínění to, že věnujeme takřka všechen čas a síly potírání protichůdných teorií, čímž jim v konečném důsledku přiznáváme více důležitosti, než by si zasloužily. Pseudo-Dionysius Areopagita na toto upozorňoval už v dávných dobách, když prohlašoval, že představit vlastní pravdu je vždycky úspěšnější než vyvracet bludy druhých (List VI, v: PG 3, 1077A). Další chyby bychom se dopouštěli, kdybychom soustředili veškeré úsilí na zákony dané země, jen abychom v nich obhájili křesťanské hodnoty. Jak už jsme viděli, křesťané změnili zákony státu díky svému životnímu stylu. Ani dnes to nesmíme dělat jinak v plané naději, že bychom dokázali změnit životní způsob lidí pomocí státních zákonů.

II. vatikánský koncil zavedl metodu dialogu, nikoli konfrontace se světem: metodu, která nevylučuje ani sebekritiku. V jednom z koncilových dokumentů se píše, že církev dokáže vytěžit přínos i z kritiky ze strany těch, kteří ji napadají. Jsem přesvědčen, že bychom měli sahat k této metodě i při diskusi o problémech, které souvisejí s manželstvím a s rodinou, tak jak to zaznělo svého času v „Gaudium et Spes“.

Využívat metody dialogu znamená snažit se rozpoznat, zda se za nejradikálnějšími útoky neskrývá také pozitivní výzva, pozitivní varování a napomenutí, které bychom měli uvítat.

Jde o starou osvědčenou Pavlovskou metodu: všechno vyzkoušet a dobrého se podržet (srov. 1 Sol 5,21). Tak tomu bylo s marxismem, který přiměl církev, aby rozvinula své sociální učení, a mohlo by tomu tak být i se současnou genderovou revolucí, která nese, jak zaznamenal Mons. Anatrella ve svém výzkumu, nejednu podobnost s marxismem, a tudíž je pravděpodobně předurčena k témuž konci.

Kritika tradičního modelu manželství a rodiny, která vedla k současným nepřijatelným myšlenkám dekonstrukcionismu, začala s nástupem osvícenství a romantismu. Obě tato hnutí protestovala s různými intencemi proti tradičnímu manželství, ve kterém jsou brány na zřetel výlučně jeho objektivní „cíle“ – potomstvo, společnost a církev, zato příliš málo manželství samo ve své osobní a mezilidské hodnotě. Od budoucích manželů se požadovalo všechno možné, jen ne to, aby se vzájemně a ve svobodě milovali a jeden pro druhého se svobodně rozhodli. Manželství jako smlouva (osvícenství) a jako milující společenství (romantismus) obou manželských partnerů bylo nahlíženo jako kontrast ke stávajícímu modelu.

Avšak tato kritika sleduje směr původního biblického významu, v žádném případě se nestaví proti ní! II. vatikánský koncil tuto kritiku a výzvu přijal, když uznal, že obojí – jak vzájemná láska, tak i služba obou manželů, kterou prokazují státu a církvi – je pro manželství ústřední a stejně důležitá. Jan Pavel II. to prohlásil v jedné ze svých středečních promluv:

„Lidské tělo ve své pohlavnosti – ve svém mužství a ženství – hledíme-li na ně v souvislosti s nejniternějším tajemstvím stvoření, není pouze zdrojem plodnosti a zachování rodu, jak je tomu v řádu přírody. Už od počátku totiž zahrnuje svatební atribut, a sice schopnost vyjádřit lásku, onu lásku, ve které se člověk stává darem, aby prostřednictvím tohoto daru došel naplnění svého bytí a života.“

V encyklice „Deus caritas est“ jde papež Benedikt XVI. dokonce ještě dál, když formuluje hluboké a nové věci o erótu v manželství a o niterném vztahu mezi Bohem a člověkem. „Toto pevné vzájemné pouto erótu a manželství líčené v Bibli sotva najde paralelu v mimobiblické literatuře.“

Neobvykle pozitivní reakce na tuto papežskou encykliku ukazuje, do jak značné míry je pokojné představení křesťanské pravdy efektivnější a plodnější než vyvracení omylů druhých, přestože i tomu bychom měli dát prostor – ve správný čas a na správném místě. Avšak je nám vzdálena myšlenka na to, smiřovat se s důsledky, které někteří vyvozují z této premisy. Například s tím, že jakákoli podoba erotické lásky postačí k založení manželství, a to dokonce i erotický vztah dvou osob téhož pohlaví; avšak odmítnutí tohoto omylu získává větší přesvědčivost a věrohodnost, jde-li ruku v ruce s uznáním dobra v základu toho kterého požadavku, což vede zároveň ke zdravé sebekritice.

Skutečně nesmíme zamlčovat to, čím mohou křesťané přispět ke vzniku čistě objektivistického obrazu manželství. Autorita svatého Augustina podpořená v tomto bodu navíc autoritou svatého Tomáše Akvinského – v dobré snaze – vrhla negativní světlo na manželský akt, který autor chápe výlučně jako prostředek předávání dědičné viny a který v té době sám o sobě platil za hříšný „přinejmenším jakožto lehký hřích“.

Podle učitele církve z Hippo by měli manželé naplňovat manželský akt pouze s odporem a výlučně proto, že neexistuje jiná možnost, jak zajistit státu občany a církvi členy.

Dalším požadavkem, který bychom mohli přijmout za vlastní, je požadavek respektovat důstojnost ženy v manželství. Jak už jsme slyšeli, patří k nejvlastnějšímu jádru původního Božího plánu a Ježíšova myšlení, avšak téměř bezy výjimky byla trvale zanedbávána. Slovo, kterým se Bůh obrací na Evu – „budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout“ – se tragicky potvrzovalo v průběhu celých dějin.

Mezi zastánci takzvané genderové revoluce vedla tato myšlenka k bláznivým nápadům, například k návrhu zcela zrušit jakékoli rozdíly mezi pohlavími a nahradit je elastičtějším, subjektivním rozlišováním „genderu“ (mužský, ženský, variabilní) nebo návrhem osvobodit ženy z otroctví mateřství tím, že se poskytnou jiné prostředky k reprodukci dětí. (Není zjevné, kdo by měl nadále zájem či přání mít děti.)

Ale právě a teprve v okamžiku, kdy se rozhodneme pro dialog a sami na sobě uplatníme sebekritiku, začneme mít právo odsuzovat tyto názory jako nehumánní, jinými slovy nejen jako to, co není Boží vůle, ale i jako to, co se staví proti blahu lidstva. Kdyby se tyto myšlenky měly stát ve větší míře všeobecnou praxí, vedly by k nepředvídatelnému zpustošení. Knihu spisovatele H. G. Wellse a podle ní natočený film „Ostrov Dr. Moreaua“ lze chápat jako tragické proroctví, ovšem tentokrát by se netýkalo zvířat, nýbrž vztahů mezi lidmi.

Zůstává nám ovšem naděje, že zdravý lidský rozum spolu s „touhou“ po druhém pohlaví a s potřebou mateřství a otcovství, kterou Bůh vepsal do lidské přirozenosti, dokážou čelit všem těmto pokusům čověka stavět se na místo Boha. Zmíněné pokusy jsou motivovány spíše poněkud opožděným pocitem viny mužů než skutečnou úctou a láskou k ženě (vždyť jsou to většinou muži, kteří jsou autory podobných teorií).

2. Ideál, který je třeba znovu objevit

Úloha křesťanů objevit znovu biblický ideál manželství a rodiny a dokonale jej žít není o nic menší než úkol tento ideál hájit. Tak jej křesťanství může představit světu spíše činem než pouhými slovy.

Chceme dnes číst zprávu o stvoření muže a ženy ve světle zjevení Nejsvětější Trojice. V tomto světle nám věta „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu“ odhaluje svůj konečný význam, který byl až do příchodu Krista tajemný a nejasný. Jaký vztah může existovat mezi „ke svému obrazu“ a „jako muže a ženu“? S biblickým Bohem přece nelze spojovat myšlenku pohlaví, Bůh není ani mužského, ani ženského rodu.

Podobnost spočívá v následujícím: Bůh je láska a tato láska vyžaduje společenství, sdílení mezi osobami, potřebuje „já“ a „ty“. Není lásky, která by nebyla láskou k někomu. Tam, kde je jen jediný subjekt, nemůže jít o lásku, ale jen o sobectví a narcismus. Tam, kde je Bůh považován za zákon a za absolutní moc, není zapotřebí plurality osob. (Moc může být přece vykonávána jednotlivcem!)

Bůh zjevený Ježíšem Kristem je jakožto Láska jediný a jedinečný (a jediné podstaty), avšak není sám. Je jediný a trojjediný. V něm koexistuje jednota a rozdílnost: jednota přirozenosti (podstaty), vůle, záměru – a zároveň rozdílnost vlastností a osob.

Dva lidé, kteří se vzájemně milují, a to je především případ ženy a muže žijících v manželství, něco znázorňují, reprodukují takříkajíc něco z toho, co se děje uvnitř Trojice. V Trojici vydávají („vydechují“) dvě Osoby – Otec a Syn, kteří se milují vzájemnou láskou – Ducha, který je Láska a který je sjednocuje. Kdosi kdysi nazval Ducha svatého božským „My“, nikoli „třetí Osobou Trojice“ nýbrž spíše „první Osobou Plurálu“.

Přesně tímto způsobem je také lidský pár Božím obrazem. Manžel a manželka jsou skutečně jedním tělem, jedním srdcem, jednou duší – byť v rozdílnosti pohlaví a osobností. V páru se smiřuje jednota s růzností. Manželé jsou ve vzájemném vztahu jako „já“ a „ty“, zatímco ve vztahu k celému zbývajícímu světu počínaje vlastními dětmi vystupují jako „my“, takřka jako by toto „my“ bylo jedinou osobou, která však je v plurálu, nikoli sama ze sebe, „my“, jinými slovy „tvoje matka a já“, „tvůj otec a já“.

V tomto světle objevujeme význam poselství proroků týkajícího se lidského manželství, které se tak stává symbolem a obrazem vyšší lásky, lásky Boha ke svému lidu. Proto na sebe nepřebíráme výlučně lidskou skutečnost s mystickým významem. Nejde tu jednoduše o nějaký symbolismus, nýbrž ukazuje se tu skutečná tvář a konečný cíl stvoření muže a ženy: kteří opouštějí svou izolaci a sobectví, otvírají se navzájem jeden druhému, v časově omezené extázi tělesného sjednocení se pozvedají k touze po nekonečné lásce a blaženosti.

Co je tedy příčinou dojmu nedokonalosti a trvalé neuspokojenosti, kterou za sebou zanechává sexuální styk mimo manželství? Proč je tento impuls vždycky tak mnohoslibný a proč končí toto zaslíbení nekonečnosti a věčnosti vždycky zklamáním? Naši předkové měli v oblibě rčení, které vystihuje tuto skutečnost: „Post coitum animal triste“ (Po koitu smutný život): stejně jako každá jiná živá bytost je i člověk po pohlavním aktu smutný.

Antický pohanský básník Lucretius nám zanechal toto zklamané líčení frustrace provázející každý pohlavní akt; vyslechnutí jeho veršů by nás nemělo šokovat, jsme-li účastníky kongresu pro manžele a rodiny:

„Sají pěnu ze rtů,
Zuby drtí ústa a do duše se hlouběji vpít chtějí.
Vše nadarmo; z těla nic ukořistit nemohou,
tělem svým v tělo druhého přec přejít neumějí.“

Hledání léku na frustraci ji jen ještě posiluje. Místo aby se změnil způsob (kvalita) aktu, zvyšuje se jeho kvantita, což je provázeno střídáním partnerů. Tímto způsobem se podle trendu současné kultury společnosti zcela ničí dar lidské sexuality.

Chceme skutečně jakožto křesťané jednou provždycky najít vysvětlení pro tuto ponižující funkční poruchu? To vysvětlení zní: Pohlavní sjednocení se nežije takovým způsobem a s takovým cílem, ke kterému nás Bůh určil. Cílem přece bylo to, aby se muž a žena prostřednictvím láskyplné extáze pozvedli k touze a k určité intuici nekonečné lásky. Pak by se rozpomněli, odkud přicházejí a kam se ubírají.

Hřích, počínaje hříchem Adamovým a Eviným, o kterém podává zprávu Bible, tento plán poničil a toto gesto „znesvětil“, jinými slovy – okradl je o náboženský význam. Hřích proměnil toto gesto v něco, co je samo o sobě cílem, a proto je „neuspokojující“. Symbol byl oddělen od skutečnosti, kterou zastupuje, byl oloupen o svou vnitřní dynamiku, a tím znetvořen. Nikde nevystihují slavná slova svatého Augustina skutečnost tak dokonale, jako právě v tomto případě: „Stvořils nás, Pane, pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“.

Platí, že se dokonce ani věřící páry, a možná častěji než jiné, nedopracují až k znovuobjevení tohoto bohatství původního významu sexuálního sjednocení, a to kvůli staleté tradici učení o konkupiscenci a o dědičném hříchu ve spojení s manželským aktem. Ale například ve svědectví některých manželských párů, které prožily obnovující zkušenost Ducha svatého a nyní žijí svůj křesťanský život charismaticky, nalézáme něco z tohoto původního smyslu manželského aktu. Svým důvěrným přátelům nebo knězi s úžasem svěřili, že svůj manželský akt provázeli hlasitou chválou a modlitbou v jazycích. Šlo o skutečnou zkušenost Boží přítomnosti.

Proto je naprosto pochopitelné, proč je takové naplnění manželského povolání možné jen v Duchu svatém. Pro manželský akt je ustavující vzájemné odevzdání se, ve kterém každý z partnerů dává druhému darem vlastní tělo (vyjádřeno biblickými slovy: sebe samého). Tím, že je manželství svátostí daru, je ve své podstatě svátostí otevřenou působení Ducha svatého, tohoto Božího daru par excellence, nebo, lépe řečeno, otvírá se jednání toho, který je vzájemným sebedarováním Otce a Syna. Je to posvěcující přítomnost Ducha, která z manželství dělá svátost nejen slavenou, nýbrž žitou.

Tajemství toho, jak si získat přístup k těmto zářivým vrcholům křesťanské lásky, se skrývá v tom, že manželský pár uvolní ve svém životě místo Kristu. Vždyť Duch svatý, který činí všechno nové, vychází z něho a od něho. Jedno dílo Fultona Sheena, které bylo velice rozšířené v 50. letech 20. století, to jasně vyjadřuje už svým titulem: „Three to Get Married“ (Tři vstupující do manželství).

Neměli bychom váhat postavit některé zvlášť dobře připravené páry, které chtějí v budoucnu vstoupit do křesťanského manželství, před velice vysoký cíl: aby se tak jako Tobiáš a Sára o svatební noci spolu nějakou dobu modlili, a pak aby udělali Bohu Otci radost při pohledu na to, jak se jeho původní plán díky Kristu nově naplňuje takový, jaký byl, když ještě Adam a Eva byli před sebou nazí, oba stáli před Bohem a nestyděli se.

Uzavřu ještě jednou několika slovy ze „Saténového střevíčku“ od Paula Claudela. Je to dialog hrdinky dramatu a jejího anděla strážného. Žena se zmítá mezi svou hrůzou a touhou odevzdat se lásce:

„Takže je tedy vzájemná láska stvoření dovolenaacute;? Což Bůh nežárlí?“
„Jak by mohl žárlit na to, co sám stvořil?“
„Ale vždyť muž v náručí ženy zapomíná na Boha...“
„Což mohou zapomenout na toho, u kterého přebývají a na jehož tajemství stvoření mají podíl?“

Autor: Cantalamessa, Raniero  |  Štítky: bible, Boží obraz, manželství, rodina, sexualita, spiritualita  
Sekce: Manželská spiritualita   |   Tisk   |   Poslat článek známému