PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Rodina se ladí jako orchestr

2.2.2017

Rodina se ladí jako orchestr Slaďování orchestru zní nejdřív příšerně, trvá to, než se všechny disonance pročistí a dozrají k souzvuku. Také čas uvnitř rodiny se musí postupně synchronizovat, aby dozrál k souzvuku. V metafoře souhry orchestru a souhry v rodině je skryto mnoho analogií. Krásně o tom hovoří Ludmila Trapková v rozhovoru s Pavlou Louckou.

My ženy jsme po tisíciletí uzpůsobovány k tomu, abychom trpělivě vyčekávaly, kdy se dítě narodí, kdy bude mít hlad, kdy bude potřebovat přebalit, kdy utěšit, kdy je máme uspávat a kdy se máme připojit k jeho aktivitě. Biologické rytmy našeho dítěte určují, čeho je v kterém okamžiku třeba. Později slaďujeme biologické rytmy více dětí, konečně pak i rytmy dětí s biologickými rytmy dospělých v rodině. Bez trpělivosti by se ta vnitřní „továrna“ na vylaďování všech se všemi zadřela. Je to námaha, která není vidět, nelze ji vážit ani měřit, zato ji všichni pocítí, když jí není. Matky mají být z čeho večer unavené.

Ladí se opakovaně

Stejně jako v orchestru, tak i v dobře sehraných rodinách je třeba vylaďovat celek opakovaně, nikdy to nejde udělat jednou provždy. Stačí vynést jeden nástroj do zimy a vrátit se k orchestru do tepla, a je po vyladění. Také po určité době společného hraní se musí nástroje dolaďovat a posluchači musí počkat. Nedostatek času kairos, vnitřního času k zrání, na rozdíl od času chronos, takové průběžné dolaďování v rodinách neumožňuje.

Jistě i v rodinách jsou „nástroje“, které z podstaty jejich stavby dolaďovat nelze, a ostatní, kterým je tato možnost dána, se musí přizpůsobovat, i kdyby to uším s absolutním sluchem stokrát vadilo. Smyčcové nástroje se dolaďují ke klavíru, varhanám, popř. hoboji, nejsou-li přítomny žádné klávesy, tedy k nástrojům s nejstabilnějším laděním, a ne naopak. Rodiče se dolaďují k potřebám tříletého dítěte pochopitelně více, než dítě k rodičům. A velmi staří či nemocní členové rodiny už mnoho dolaďování nezvládnou.

Hráč orchestru nebo sólista

Podobně jako v orchestru jsou i v rodině možnosti některých členů vyjít vstříc ostatním omezené a vyrovnávat to musí někdo, kdo pak může se svým „absolutním sluchem“ dlouhodobě strádat. Podobnost orchestru a rodiny zahrnuje i některé obecné systémové vlastnosti: „Každý „hráč“ má v obou případech uvnitř „orchestru“ svou vlastní identitu a určitou míru nezávislosti na druhých, svůj vlastní život, který ho charakterizuje a za který je odpovědný celkem nezávisle na celku. Má i dilema, zda některé své schopnosti a nadání obětovat a položit na oltář celku, nebo se stát sólistou a platit za takovou svobodu osamělostí.

Každý má své nenahraditelné místo

A podobně funguje i jedna z hlavních vlastností jakéhokoli systému, který není jen slepencem jednotlivých čísel v programu, ale tvoří jednolitý celek, vnitřně diferencovaný. Všichni dohromady jsou si víc než suma náhodných cestujících v jednom vlaku, ze kterého zakrátko vystoupí a jdou si každý po svém. Ve skupině, která má dlouhou společnou historii, v níž zraje jako celek – a takovou skupinou je i rodina – dostává každý postupně svou vlastní „umístěnku“, z níž nejde jen tak snadno vyklouznout. Význam celku je i pro široké okolí víc než jen to, čím jsou zajímaví jednotliví členové rodiny nebo jednotliví hudebníci, každý zvlášť. Odejde-li člen orchestru nebo člen rodiny, ostatní, kteří zůstali, to pociťují jako ztrátu, svým způsobem to bolí jako zranění celého organismu a jeho funkci musí někdo jiný nahrazovat. Není to tedy jedno, jestli odejde otec, nebo matka, pokaždé chybí něco jiného, podobně jako není stejné, jestli se z orchestru vyváže první houslista, hráč na pikolu, nebo dirigent.

Pavla Loucká, Ludmila Trapková, Vladislav Chvála: Žena a muž v rodině. (Vyšehrad 2014)

Autoři: Chvála, Vladislav, Loucká, Pavla, Trapková, Ludmila  |  Štítky: jednota, láska v manželství, muž, rodina, žena  
Sekce: Povzbuzení | Jednota | Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články