PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Na scéně velkého divadla světa

30.9.2008

Na scéně velkého divadla světa Když se člověk pokouší odpovědět na otázku po své podstatě, smyslu či spáse, musí především uvažovat dramatický charakter své přirozenosti.

Vypůjčím si jeden obraz z divadla: pokud budeme chápat život jako jednu velkou hru, pak v okamžiku, kdy se ptám po postavě, kterou mám hrát, objevím, že se nacházím na scéně Velkého divadla světa. Člověk se pak může ptát po podstatě [své osoby] jen v rámci vlastní existence[1]. Ani když mě Ježíš povolává k víře, neodstraňuje tím drama jednotlivé lidské existence. Naopak plně pozvedá a doceňuje svobodu každé lidské osoby.

Znovu opakuji: dramatický charakter je vepsán do osobního bytí každého z nás. Každý z nás žije z elementární lidské zkušenosti a v ní je možné zaznamenat výše zmíněné drama na třech úrovních: člověk žije jako jedinec, mající duši a tělo, je jedincem v provedení mužském, nebo ženském, je tím, kdo jako jedinec žije ve společenství[2]. Osobní identita každé jednotlivé bytosti je poznamenána jedinečným způsobem utváření své vlastní jednoty. V řádu stvořené skutečnosti je taková jednota vždy podvojná – polarita duše/tělo, muž/žena, jedinec/společenství nenarušuje vnitřní jednotu každého jedince, naopak charakterizuje jakýkoliv jeho projev tím, že na něm zjevuje dramatický rys lidské osoby.

Bytí-pro-druhého

V rámci přiměřené antropologie, jak jsem ji výše představil, je možné rozumět Božímu plánu a též způsobu, jakým způsobem do něj zapadá lidská osoba, manželství i rodina.

Každý z nás, jedinec z těla i duše, se ve své vlastní pohlavní odlišnosti (neexistuje sexualita, ale jen sexuální odlišnost, podobně jako neexistuje – ve vlastním smyslu slova – člověk, ale jen Jan či Marie) rozpoznává jako strukturálně orientovaný na druhý způsob lidského bytí (ženský, je-li muž, mužský, je-li žena), nedosažitelný vzhledem k jeho vlastnímu, a v této strukturální orientovanosti uskutečňuje lidskou identitu, projevující se sebedarujícím charakterem.

Každý z nás je spontánně orientován k tomu, aby se s druhým sdílel jako ten, kdo se mu daruje. Vlastně každý nachází svou ucelenou podobu v tomto sebedarování. Tomu nás učí přikázání, když v rámci lásky k Bohu nás vybízí, abychom milovali bližního jako sebe samé, čímž v základu vylučuje jakoukoliv nesprávnou opozici mezi láskou k druhému a vlastním dobrem (pochopitelně neplést s egoistickou láskou k sobě)[3]. Ostatně ve stvořeném světě musí každý jedinec žít spolu s druhými. V síle svobody žije člověk své spolu-bytí skrze „bytí pro druhého“[4]. V tomto smyslu se vstřícnost a disponibilita každého jsoucna v případě člověka stává sebedarováním. A tak jsou velmi úzce spojeny pohlavní odlišnost a sebedarování.

Sebedarování směřuje k novému životu

Pokud se nyní vrátíme k první podstatné polaritě, totiž k faktu, že každý z nás je jedinec duší i tělem, a uvažujeme o tom, že tělo jako „svátost“ celé osoby[5] je nezbytnou podmínkou toho, aby člověk vstupoval do prostoru lidských vztahů, je pak snadné pochopit, proč spontánní zaměření každé živé existence přesáhnout sebe (rostlina dává plody, které v sobě uchovávají semena, živočichové se rozmnožují a jedinec, který z tohoto procesu rozmnožování vychází, má tutéž schopnost) se v člověku naplňuje – navíc skrze paprsek světla, jímž je Duch – v plození. Duchovní a svobodné sebedarování vahou lidské tělesnosti proto míří na předávání života novým lidem.

Příkaz „ploďte a množte se“ (Gn 1,22) – jde o skutečný div života – je možné naplnit je díky podvojné jednotě duše a těla muže a ženy. Pohlavní odlišnost, sebedarování a plodnost, tři základní prvky tzv. tajemství snubnosti, se nyní jeví jako ontologicky propojeny v kruhu, který nesmí být nikdy rozlomen. A proto chtějí křesťané svědčit ve svobodném zápase lidského soužití o tom, že tento jedinečný způsob pojímání otázek týkajících se sexuality, citové náklonnosti, lásky a života je projevem plnosti lidství.

Pokud tedy můžeme u každé existence prokázat tři podstatné faktory onoho tajemství snubnosti (odlišnost, dar, plodnost), září ve své plné jasnosti v každém úkonu lásky svobodných bytostí (Bůh, andělé a člověk). U člověka zvlášť díky jeho tělesné přirozenosti tento podstatný rozměr lásky přivádí k hlubokému tajemství života. Fakt, že svazek mezi vědou a technologiemi dovoluje oddělovat sexualitu a plození, ještě neznamená, že by měly být fakticky odděleny. Podobně jako lidská křehkost, která už po celá staletí odděluje v tržní praxi prostituce sexualitu od lásky, nemůže nikdy popřít skutečnost, že sexualita je zde ze své povahy pro sebedarování.

Dialog coby svědectví

Křesťané zde nechtějí být ponuří zvěstovatelé zákazů či masochističtí zastánci neuskutečnitelné morálky. Když tedy popisují obraz kultury, v níž se nacházíme, nemá se v žádném případě jednat o zálibné naslouchání dlouhému seznamu stížností, není to oddávání se pesimistickým moralismům, nebo dokonce sterilním steskům po minulosti, považovaným nekriticky za lepší prostě jen proto, že jsou minulé. Zde jde o realismus, který má vyjadřovat nevyhnutelnou naléhavost. Je třeba – zvláště pro nás křesťany to platí – porozumět zcela tajemství snubnosti jako podmanivému daru, jenž nám Otec uchovává a vyhrazuje, abychom pochopili to, co je člověk a komunita. Pak budeme moci svědčit – a to je jediná radikální cesta dialogu – o tom, jak vhodné a krásné je, když na toto tajemství odpovídáme, protože sami se účastníme jeho naplnění. Křesťan nemůže být člověkem pouhých ne. Pokud musí něco negovat, pak ve skutečnosti říká ano. Pokud k homosexualitě, transsexualitě, antikoncepci, rozvodu, abortu, klonování člověka či euthanasii říká ne, pak proto, aby sdělil na základě vlastního života něco z krásy a podmanivosti tajemství snubnosti.

Křesťané chtějí svědčit o lásce, s níž – ve vážném zájmu o věci týkající se mravnosti – svou vlastní osobou svědčí o tom, jak tajemství snubnosti představuje každodenní cestu, v níž oni nacházejí své naplnění jak osobně, tak ve vztahu k bližnímu. Celé dějiny lidstva pak potvrzují, že věrnost skutečnosti tak, jak je dána, je velmi odvážný čin. A to především v delikátním a povznášející oblasti, jako je lidské jednání.


Podle SCOLA, A. Muž a žena dnes – totožnost a rozdílnost (Uomo e donna oggi – identittà e differenza). In BONETTI, R. (ed.) LA RECIPROCITA UOMO-DONNA. Roma: Citta Nuova, 2001. Překlad Prokop Brož.


 

[1] Srov. H. U. von Balthasar, Teodrammatica, sv. 2, Milano: Jaca Book 1978, 323; (něm. s. 315).

[2] Tamtéž, 327-370; (něm. 325-359).

[3] Toto řešení navrhuje Wohlman (srov. A. Wohlman, Amour du bien propre et amour de soi dans la doctrina thomiste de l’amour, in « Revue Thomiste », 82 [1982], 204-234) a tím se pokouší řešit spor o lásce mezi Geigerem a Nygrenem (srov. L. B. Geiger, Le problème de l’amour chez Saint Thomas d’Aquin, Montréal-Paris : Institute d’Edutes Médiévales 1952 ; A. Nygren, Eros e agape, Bologna: Il Mulino 1971).

[4] Srov. A. Scola, G. Marengo, J. Prades, La persona, op. cit., 65-66.

[5] Srov. Jan Pavel II., Uomo e donna lo creò. Catechesi sull’amore umano, Roma: Città Nuova 1992, 75.

 

Autor: Scola, A.  |  Štítky: muž, plodnost, rozdílnost, sexualita, spiritualita, žena  
Sekce: Manželská spiritualita   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články